Press "Enter" to skip to content

The Frames – 19. listopadu 2005 – Divadlo Archa

O Glenovi Hansardovi jsem poprvé slyšel loni po prázdninách; po několika přečtených reportech (zvláště toho z Náměšti nad Oslavou) a po nadšených osobních zpovědích mnohých mých přátel jsem se zařekl, že mi jeho příští koncert nesmí utéct. Utekl. Únorové vystoupení jeho domovské skupiny Frames, taktéž konané v Divadle Archa, mi uniklo, stejně jako další sólové koncerty, kterých bylo během roku 2005 po celé České republice ažaž. Jeden jsem ale nakonec přeci jen viděl, a – krátce řečeno – dostal mě.

29. července 2005 – Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou – Irský den. Nebyl to jen samotný Glen, kdo mi odkryl něco, co jsem dosud neviděl a neslyšel. Byli to také všichni jeho hosté, které na nádvoří náměšťského zámku uvedl, a mezi nimi zvlášť písničkář Paul Tiernan a skupina Interference. Sám jsem se musel ptát, co je mi na nich tak milé, proč to s takovou chutí poslouchám, co na tom k čertu je!? Nejspíš bych to popsal jednoduchým slovem bylo – to – pro – mě – nové – trochu – exotické  – vysoce – profesionální – zvlášť -  pokud  -  jde – o – zpěv – a – celkovou – dynamiku – a – přitom – tak – přirozené – tak – blízké – a – tak – nevídaně – antihvězdné – až – jsem – začal – pochybovat – o -tom – že – se – někdo – takový – dneska – může – prosadit. Může. Díky za to.

The Frames - ilustrační foto19. listopadu 2005 – Praha, Divadlo Archa – The Frames. Na tenhle koncert jsem šel dost nevybaven; tedy: šel jsem se teda podívat na tu Hansardovu kapelu, která je prý tak slavná, skvělá a originální, že začíná přerůstat své celosvětově adorované krajany; z více než desetileté diskografie jsem však neměl při vstupu do Archy naposloucháno nic, takže jsem měl o zvuku kapely jen velmi nejasnou představu. Na jedné straně jsem tedy očekával opravdovou bombu, na straně druhé jsem si přeci jen říkal: jen se raději netěš příliš, dobře víš, že přehnaná očekávání plodí zklamání.

Je 20 hodin po koncertě, zklamán rozhodně nejsem. Opravdová bomba to ale taky nebyla. Při vědomí toho, že hodnocení koncertu je do značné míry otázka vkusu, mé pocity a dojmy, které jsem vstřebával i žaludkem (ta rytmická sekce byla fakt vohulená!) jsou smíšené. Ale vezměme to popořadě.

Velmi slušné postavení ve druhé řadě zajišťovalo skvělý výhled, ne však zvuk. To se projevilo pravda až při prvních tónech Frames. Předkapela, kterou nebyl nikdo jiný než zmíněná Interference, zněla více než dobře, ba více než více než dobře. Pro většinu návštěvníků bylo tohle úvodní vystoupení akustického kvarteta vedeného charismatickým zpěvákem a většinovým autorem Fergusem O'Farrellem překvapením. Pokud vím, v oficiálním programu o něm nebylo zmínky. Interference vystupuje v posledních letech velmi-velmi zřídka, do České republiky by, nebýt Glena Hansarda, zřejmě sotva kdy zabrousila. Jenže Glena být. Pro O'Farrella a spol. byl letní výlet na území bývalého Československa velkým zážitkem, a i včera bylo znát, že si vystoupení před pražským publikem užívá. Interference vystoupila ve stejném složení jako v létě: na housle hrála Finka Marja Tuhkanen, na cello Bertrand Galen a na kytaru písničkář Paul Tiernan. Mezi osmi písněmi zazněla také titulní skladba Tiernanova posledního alba Belle. V Tiernanově přesné, rytmické a přitom přesné kytaře se podle mě skrývá – vedle nápadité smyčcové sekce a vedle absence rytmiky – ten nezvyklý folkový zvuk, který Interference loudí. O'Farrell je krom skvělého přednesu, kterého se od něj učil i Hansard, nadán schopností bezprostředního a přitom vtipného a přesného průvodního slova, i shodli jsme se po koncertě s několika přáteli na tom, že pokud jde o distanci mezi pódiem a davem, O'Farrellova skupina tu Hansardovu mírně, ale jistě převálcovala. Celkem vzato bylo pro mě vystoupení Interference takovým zážitkem, že jsem se na ně rozhodl jít ještě druhého dne na Dobešku.

Frames nastoupili bezprostředně po přestavbě pódia, spuštění jednoduché zadní opony a doladění nástrojů. Během prvních dvou písní si mé uši zvykaly. Zbylý koncert už jsem na hlasitost nemyslel, nechal jsem se nést. Jen v akustických pasážích, kdy zpíval Glen velmi jemně, mi bylo líto, že mi píská v uších, jako by ty housle hrály dál. Písně jsem nepočítal, nepoznával, nezpíval. Poslouchal a čučel zato pozorně. A že se bylo na co dívat! On totiž Glen, tři metry od vás, se rty na mikrofónu, trsátkem pod jazykem a otřískanou kytarou v pazourech je setsakramentsky charismatickej zjev. Přirozená exprese z něho jen sálá, a přičtete-li k ní jeho nepopiratelné hlasové schopnosti, máte zážitek, který se vám bude ještě pěkných pár dní vracet. Pokud jde o jeho parťáky, ti se tvářili tak šalomounsky (kromě houslisty Colma, který se netvářil nijak), že jsem z jejich tváří nevyčetl vůbec nic. A že by mě kterýkoli z nich vyloženě uhranul svou hrou, to bych taky neřekl. Pravda je, že to všechno dohromady slušně šlapalo a pěkně dunělo, ba že se ze zvukových stěn, tvořených především řádně pokroucenými houslemi a občasnými elektronickými tóóóny, stávaly stěny hlukové. Byly chvíle, kdy jsem si v té záplavě zvuků opravdu liboval, kdykoli ale došlo na pasáž víceméně sólovou, akcentující Glenův intimní přednes, říkal jsem si: ksakru, vždyť on ty kluky přece vůbec nepotřebuje! Čím víc do toho totiž chlapci řezali, tím více dynamiky skladby ztrácely – a protože kontrast, dynamika a melodie jsou tím, co Glenovy písničky živí (tedy tak to alespoň cítím já), připadalo mi, že jim ty rockové, grungeové, ba místy punkové aranže víc berou, než dávají.

S tímhle pohledem asi u fanoušků Frames nesklidím kdovíjaké ovace. Nicméně kdo by si chtěl počíst v nadšených, často nekritických ohlasech, vřele doporučuji diskusní fórum na jedněch z českých fan-stran. Pokud jde o zahrané písně: není žádným velkým překvapením, že nejvíce jich bylo vybráno z poslední řadovky Burn the Maps; že zazněly také největší hity a sborové popěvky Lay Me Down, Pavement Tune nebo Fake; že nakonec došlo i na pár nových, dosud nevydaných songů: ten, který Glen představil jako Leave a který hrál sám jako první přídavek, měl u nás, soudě podle absolutního ticha i těch jindy zpívajících, zřejmě premiéru. Na druhý přídavek pozval Glen na pódium celou Interferenci, aby si z Fergusem zazpíval jeho píseň Gold, po obrovském aplausu se pak vrátil opět se svými rámy a dobrou čtvrthodinu celou show bez dalších velkých mezer nebo průpovídek zakončoval.

A zaplněná Archa (takhle zaplněná prý ještě Archa nebyla!!!) se pomalu vyprazdňovala, hlavičky a srdíčka budou ale ještě dlouho syté. Ty mé jistě.

Sestava:

Glen Hansard – zpěv, kytary
Joe Doyle – baskytara
Colm MacConlomaire – housle
Rob Bochnik – kytary
Johnny Boyle – bicí

Setlist:

Interference
American Townland
Kain & Abel
Prayer Before The Voyage
Looking For Someone
Belle (Paul Tiernan)
Breaking Out
I'm Your Man
Saturday Night

The Return

The Frames
Finally
Dream Awake
Lay Me Down
What Happens When The Heart Just Stopps / To Be Of Use
God Bless Mom
Falling Slowly
People All Get Ready
Happy
Pavement Tune
Fake
Underglass
Your Face / Shine On You Crazy Diamond
Revelate
Friends & Foe

Leave (Glen only)
Gold (Glen & Colm & Marja & Paul & Bertrand & Ferg)

Star Star / Christmastime In The Mountains (Joe) / The Most Beautiful Widow In Town –
Fitzcarraldo

The Last Goodbye / Red Chord  

Odkazy:

http://frames.wz.cz – neoficiální české stránky; mimo jiné obsahují neustále navštěvované diskusní fórum
http://theframes.cz – neoficiální český web, pokračovatel http://frames.wz.cz
http://frames.vipcz.cz – české stránky, vedené Markem Irglem; vyčerpávající historie skupiny

http://www.theframes.ieoficiální stránky kapely