Press "Enter" to skip to content

Quo vadis, Angelino a Svítání?

Svítání - společné fotoSvítání získalo v roce 2000 na festivalu Zahrada Krtečka, v roce 2001 mu další unikl jen těsně. Ale v posledních letech jsem ho na folkových festivalech nějak neviděl. Čím to? Nemáte rádi velké folkové akce?

Asi už opravdu ne. Kapela na festivalech může začít, ale postupně se musí dopracovat ke svým vlastním posluchačům, a ty na festivalech moc nezískáš. Dnes tam jdou lidi za zábavou a je jim celkem jedno, kdo hraje, pokud není hvězda. Není nad dobrý vlastní koncert, a na ten ti víc lidí díky festivalům nepřijde. I kdybys vyhrál nevím co. Na festivalech se sláva nezískává, ale užívá. Navíc se festivaly neustále drobí, vznikají nové, a také se rozmělňují mezi žánry a zařazují se do řady více či méně stejných akcí. Nemluvím o folku, rocku či jakémkoliv žánru, platí to všeobecně. Svítání je kapela čerpající z mnoha žánrů, takže se neomezujeme na pár každoročních akcí, jdeme si za svým a to, že nehrajeme na některých festivalech, mě až tolik netrápí. Navíc nejdeme po laciném efektu, lidi postupně degenerují k ploché zábavě, a to mě nebaví.

Současné Svítání má několik podob: od velké sestavy s bubeníkem až po čistě akustickou sestavu – pokud nepočítám tvé duo s Terezkou. Jak jste se k tomu dopracovali?

Vývojem, hrajeme buď akustickou sestavu s cimbálem, nebo elektrifikovanou s bubeníkem, hostujícím basistou, s dechy… Základní sestava kytary, cello, klavír, akordeon a zpěvy je stálá, hosté se mění. Chtěl jsem se vydat někam dál. Skalní folkaře jsme asi zklamali, ale já cítil potřebu změny, ve folku nebylo kam jít dál. Navíc příznivců tohohle žánru pořád ubývá. Měl svou platnost za komunistů, protestem proti režimu v podstatě kopíroval americké folkové hnutí o dvacet let dřív, ale co teď? Postupně ta éra končí, globalizace postupuje, konkurence díky internetu a MP3 neuvěřitelně narostla, a lidi se budou zabývat jen kapelami, které jsou nějak zajímavé. A navíc, já před deseti léty poslouchal Nedvědy, dneska Santanu, Stinga, Coreu… To se musí projevit.

Považuješ ty sám jako kapelník některou z těch sestav za ideální? Případně chybí ti v nich ještě něco?

Nic není ideální, pořád je kam jít. Nejhorší je, když se kapela spokojí sama se sebou a už jen odehrává kšefty. Z těch několika typů koncertů, které nabízíme, nepreferuji žádný, baví mě jeden den akustická sestava, kde vyzní hlasy, a druhý den nařezaný koncert s bubeníkem. A pak zase písničkářský koncert s akordeonem, kde si dělám z lidí trochu srandu a od kteréžto kariéry si opravdu vůbec nic neslibuji :-).

Vaše začátky byly hodně postavené na hlasech, váš vícehlas byl snad nejlepší, co jsem kdy na Zahradě slyšel. Nechtěli jste se vydat acappellovou cestou? Na české scéně byste neměli skoro žádnou konkurenci.

Tak to si nemyslím, je spousta výborných acappella skupin (Pětník :-)). Ale já se vícehlasu už nabažil. Prošel jsem klasikou, 7 let ve filharmonickém sboru, zpívání na Pražském jaru a všude možně po světě… Svítání při hře, Jirka v popředíProto mi ty naše vícehlasy nepřišly zas tak zázračné. To, co jsme zpívali, jsem dostal z dobrých, ale nijak výjimečných zpěváků, kteří se v té kapele sešli dost náhodně. Zazpívat fugu z Beethovenovy deváté, to je jiná soda, lezeš z pódia po čtyřech :-). A aranž pěti- či šestihlasů není nic zas tak složitého, při určitých zkušenostech a znalostech teorie je to otázka pár hodin na píseň. Už mi to nemá co dát. V současnosti je pro mě vícehlas jen jedním z nástrojů, prostředek, nikoliv cíl. Když jsem navíc viděl naživo Take 6, tak proč se snažit o něco, co je nedosažitelné, vždycky to bude jen odvar. Vlastní autorská cesta, chůze mezi žánry, vývoj, hledání nového, to mě baví. Tam lze být výjimečný. V acappella zpěvu ne. Když chceš slyšet píseň Rhythm changes, máš desítky možností, od klasického jazzového standardu až po všelijaké acappella úpravy. Pokud chceš slyšet Rožnov, musíš si pustit Svítání.

K první – a velmi podařené – desce Ve dne v noci přibyl po dvou letech záznam živého vystoupení. A teď, po dalších dvou letech, přichází další album. Jaké je? A jak se liší od předchozích?

CD Quo vadis, Angelina? se liší hodně. První deska ukončila určitou éru kapely a mého hudebního cítění. Byla pěkná, uhlazená, ale důležití lidé ji odzívli. Live deska byla záznamem nové sestavy, nic víc. Quo vadis, Angelina? není tolik obaleno hallem, je syrovější, rockovější, řekl bych dospělejší. Je natolik rozkročeno mezi žánry, stejně jako Svítání, že jsme je zařadili do vlastního stylu Original Czech Music. Zní to vznešeně, ale já opravdu nevím, kam kapelu žánrově zařadit. I název CD je mezinárodní, doma není nikdo prorok, už se rýsují nějaké zahraniční aktivity… Jsou tam i takové klasičtější kapelní kousky, ale moc jich není. Pak inspirace folklórem, jazzem, setkání cimbálu s elektrickou kytarou, cella s bicími… Vícehlasů je míň, viz výše, jen tam, kde dle mého mínění mají být.

Předpokládám, že jste si nevystačili s kmenovou sestavou, ale že jste si přizvali docela dost hostů.

Hostovala spousta skvělých muzikantů – David Velčovský (skupina Vlasty Redla), Tomáš Vunderle (Fleret), Karel Holas (Čechomor) a jiní, prostě co ta která píseň chtěla. Bonus jsem dokonce konzultoval s Ondřejem Havelkou, ono zpívat na dva mikrofony pětihlasou swingovku není žádná legrace. A čtyři písně jsou z muzikálu Corrida, což je dílo, které jsem loni dokončil a občas z něj nějakou píseň do kapely dotáhnu. Zatím nebylo divadelně realizováno, nejsem milionář, muzikálová produkce je šíleně drahá a riskantní, ale třeba se jednou hrát bude. Spíš jsem si vyplnil touhu napsat něco víc, než jen další a další písničky, naučit, odehrát… Takže CD je všehochuť. Jsou tací, kteří říkají, že nevím, co chci, a že bych se měl usadit v jednom žánru a a a… ale já vím, co chci. Žiju jen jednou a chci poznávat nové věci, neusadit se, nespokojit s tím, že to funguje, vynáší. Neřízená střela… 🙂 Možná si nabiju hubu, ale možná něco objevím, co bude stát za to.

Členové kapely přicházejí do středního věku, priority a starosti se mění. Projevuje se to nějak na provozu kapely? Máš v záloze dostatek variant pro případy těhotných zpěvaček a přezaměstnaných muzikantů?

Zatím ten problém naštěstí řešit nemusím. Mám na to svou metodu. Ale neprozradím :-).

A na závěr: jaký bude další cíl po vydání desky – pro tebe i pro celou kapelu? Kam budete směřovat dál?

Už jsem to asi celkem všechno řekl. Hrát, koncertovat, hledat nové cesty v hudbě, v životě, nespokojit se s tím, že to jaksi šlape, ladí, a lidi se baví… A já sám? Studovat, studovat, studovat :-), objevovat nové světy…