Na projektu Panoptikum se setkali tři písničkáři. Přitom každý z nich by se dokázal uživit sám. Proč jste se dali dohromady?
Asi v tom byla velká dávka náhody. Naše první setkání bylo hodně zajímavé a vyšlo výborně, hrozně nás to bavilo a měli jsme z toho dobrý pocit. Svět každého z nás tří byl jiný a odporoval světu toho druhého a třetího, ovšem neodpuzovalo se to, jak by se dalo čekat, naopak jsme se přiblížili k sobě.
Kdy jste si poprvé zahráli společně?
To je už pět nebo šest let, na Zahrádce písničkářů v Kuřimi.
Setkání písničkářů byla dlouhou dobu několika z mála akcí, kdy vás mohli posluchači slyšet, scházeli jste se dost nahodile. Kdy a proč jste se rozhodli nahrát desku?
S tímhle nápadem údajně přišel Marcel přibližně před rokem a půl. S Ivošem se dali dohromady, spikli se proti mně (smích), přemluvili mě, a zhruba před rokem jsme měli první zkoušku s kapelou. Natáčení začalo chvilku poté.
Znamená nová deska, že budete jako Panoptikum vystupovat pravidelně a častěji? Nebo to zůstane pořád na úrovni nahodilých setkání?
Byla bych moc ráda, kdyby se podařilo uspořádat větší počet koncertů, ale problém je v tom, že jsme každý z jiného konce republiky. I muzikanti, kteří nás obklopují, nejsou zrovna nevytížení. Myslím, že budeme rádi, když se z času na čas protnou naše volné chvíle. Snad bude koncertů postupně přibývat.
Říkáš "muzikanti, kteří nás obklopují" – to už nebudete hrát jen ve třech?
V tuhle chvíli nás to s kapelou hodně baví a není důvod to useknout a hrát zase bez ní. Ale na křtech, které nás teď čekají, budeme v první polovině koncertu hrát každý svoje vlastní písničky, možná si do toho vzájemně zaimprovizujeme, ovšem neplánujeme, že bychom hráli bez kapely.
Vaše předchozí vystoupení byla hodně postavená na improvizaci, na nápadech každého z vás. Podařilo se vám to přenést i na desku? Nemuseli jste se ve studiu držet předem napsaných partů?
Většina věcí příliš přesně dána nebyla. I když ohledně kostry písniček jsme měli jasno. Z toho, co se dostalo na desku, určitě diváci na koncertech také něco uslyší.
Marcel působí dojmem nespoutaného individualisty, který hraje to, co ho zrovna v té chvíli napadne. Nebylo těžké ho přizpůsobit kolektivnímu duchu?
Naopak, chtěli jsme, aby Marcel zůstal impulsivní a expresivní. Na téhle desce je hezké, že se nikdo nikomu výrazně nepodřizoval. Ivo sice měl na starosti hudební režii, ale celé se to krásně zrodilo tak, že snad nikdo netrpěl a nemusel se vzdávat svých zásadních nápadů a myšlenek.
Kde chcete s Panoptikem vystupovat? Myslíš, že se hodíte na folkové festivaly?
Určitě se tam hodíme, záleží ale na tom, jestli nás budou chtít (smích). Samozřejmě chystáme křty alba: v Praze, Brně a Jihlavě. Dál uvidíme, jaký bude zájem a jestli budou podmínky k tomu, abychom se sešli.
Když jsem si prohlížel, kdo všechno účinkuje na desce a v jaké roli, zjistil jsem, že oba pánové mají kromě zpěvu na starosti řadu nástrojů, zatímco ty jsi "jen" za zpěvačku. Nemáš pocit, že jsi nevyužitá?
To ne. Kdo se podívá na obal desky, uvidí lepou dívčinu nahoře na takové kocábce, a to přesně vystihuje moji roli v Panoptiku – že se tak vezu (smích). Mě to baví, protože jsem vždycky toužila po tom být interpret, zpívat a oprostit se od všeho ostatního. A teď je nás stejně jak psů, takže svým šmrdláním na kytaru bych už naší muzice asi nijak neprospěla (smích).
Říkáš "interpret". To znamená, že nemáš problémy zazpívat písničku, kterou pro tebe napsal někdo jiný.
Mě to naopak neskutečně baví. Je to takové proměňování myšlenek v rukou jiných lidí. Líbí se mi, že autor to napíše s nějakou ideou, a já do toho jako bonus vložím zase svůj pohled na věc.
Takže se v historii vašeho společného hraní nestalo, že by někdo přinesl písničku a ty bys řekla: "Tohle já zpívat nemůžu, nechci."
Do téhle doby kluci nepřinášeli nějaké velké množství písniček. Ale na spolupráci – co se týče zpěvu a interpretace cizích písní – jsem už byla zvyklá, nazpívala jsem Ivošovi kdysi něco na jeho desky. Když se mi něco nelíbí, snažím se to říkat na rovinu. Ale takový případ tady zatím nenastal.
Na desce vystupuješ v mnoha výrazových polohách. Je ti nějaká z písniček obzvlášť blízká?
Z těch písniček, co jsem zde nazpívala, jsou mi blízké dvě polohy: písnička Blues o pohřbu Libora M. – taková Kainarovka, to mě lákalo už dřív – ale hlavně písnička Prostorem. V té se prolíná elektronická hudba s živou, a protože zbožňuju Björk, ráda bych se tímhle směrem jednou vydala.
Když to celé zaštiťoval a zajišťoval Ivo Cicvárek, neměli jste už někdy potřebu mu do toho začít mluvit, aby se deska nestala jeho autorským projektem?
Chvílemi takové myšlenky přicházely, ale abych pravdu řekla, negativní pocity odpluly a naopak mě překvapilo, jak se Ivo dokázal vzdálit svému typickému zvuku a jak je v mnohých případech nesmírně progresivní, moderní. Říkám si, že kdybych někdy točila svou další samostatnou desku, hrozně by mě zajímalo, co by dohromady vytvořili Ivo Cicvárek a Stano Palúch.
V předchozím rozhovoru pro IFolk jsem se tě ptal, v jakém stavu je trio Ježibabinec. Tehdy to vypadalo, že spěje ke svému závěru, přesto jsem to zase někde na plakátech viděl. Tak jak to je?
Ježibabinec jsme už pohřbily několikrát, ale potom se vždycky někdo ozve, a protože se s Martinou Trchovou a Magdou Brožkovou setkáváme na vlastních koncertech sporadicky, pokaždé na to kývneme a Ježibabinec čas od času vzkřísíme.
Když padlo jméno Björk – jak a co by měla zpívat Žofie Kabelková za pět let?
To bych taky ráda věděla… Nechám se unášet vlnami, které mojí muzikantskou bárku potkají. Rozhodně to nebude dechovka ani metal. Teď jsem třeba v Jihlavě začala zpívat s jednou jazz-popovou kapelou, ještě to není nijak velkolepé, ale strašně mě to baví, voní to něčím jiným a není to folk. Po sedmi-osmi letech hraní jsem už taková obroušená a potřebovala bych nové impulsy.
Čili s Žofií jako dívkou s kytarou bychom se měli pomalu začít loučit.
No, už v květnu jsem si dala předsevzetí, že dohraju sólové koncerty do konce roku, a příští rok si dám pauzu. Možná měsíc, možná rok, možná už napořád.
