Stisknutím "Enter" přejdete na obsah

Panoptikum: výborné s appendixem

Spojování soběstačných písničkářů ke společnému hraní má v našich luzích a hájích docela dlouhou tradici. Začalo s tím sdružení Šafrán už v 70. letech a po celou dobu normalizace existovaly dvojice typu Burian-Dědeček nebo Kasl-Jablonský. A korunu tomu krátce před revolucí nasadilo volné sdružení Janoušek-Lenk-Redl. Ti všichni spolupracovali na principu „chvíli hraješ ty a chvíli hraju já, výjimečně dohromady". Porevoluční doba příliš nestála o víc osobností najednou, spíš podporovala (a stále podporuje) projekty frontman & kapela. Proto ustanovení tria Panoptikum je do značné míry cestou proti proudu. Ale Iva, Marcela ani Žofii evidentně komerční pohled moc nezajímá.

Přinejmenším dva z nich byste mohli znát: Ivo Cicvárek a jeho OKO vydali už dvě alba, Žofie Kabelková jedno. Pro Marcela Kříže je tahle deska na „ligové" úrovni debutem. A pokud jste měli příležitost slyšet každého samostatně, možná jste také zvědavi, jak se jejich světy protnou. Nejsou mimoběžné? Nevyleze z pokusu o společné album pouze sampler tří osobností?

Nebudu vás napínat, prozradím svůj dojem hned na začátku recenze. Světy se propojily víc, než by se dalo ze samostatných vystoupení čekat. Přesto deska – hlavně hudebně – není z jednoho kusu, ale ze dvou. Přesněji to je jedno celé společné album a jedno sólové půlalbum.

Jednoznačně nejvíc se na hledání pověstného společného jmenovatele podílel Ivo Cicvárek. Jeho invence a píle mu dodala energii skladatelskou, textařskou, interpretační (vedle očekávaného klavíru a kytary hraje například na akordeon či na pedál harmonia), hudebně-režisérskou a aranžérskou (i když pod aranžemi je podepsáno spravedlivě celé Panoptikum). Pro Žofii nebyla spolupráce s Ivem novou záležitostí, její hlas se ozýval už na obou předchozích Cicvárkových deskách. I na cédéčku Panoptika je zastoupena především svým hlasem, jen jednou vezme do ruky kytaru (Podivnej valčík). Takže pokud by neexistoval Marcel, vzniklo by nejspíš normální třetí album Cicvárek+OKO. Skladby Fanatikům, Vítr, Listopad nebo Hory mají typický klasicky „cicvárkovský" zvuk (přiznávám, že mně se tahle poloha desky líbí nejvíc, ale je to asi silou zvyku). Litovel a Modrý z nebe jsou už progresivnější, ovšem stále cítíme, že jsou to příslušníci jednoho rodu.

Nepřeslechnutelné jsou totiž flétny Petry Klementové a violoncello Jany Havlové, Ivových dlouholetých spoluhráček. I dalšího hosta známe z dřívějška, trubka Huberta Ratschkera zní už od závěru první desky OKO (nebo OKA?). Antonín Mühlhansl se saxofonem, Petr Pospíšil s kontrabasem a Luboš Pavlík s bicími jsou ale nové tváře. A to napovídá, že se cosi mění.

Přítomnost Marcela Kříže má dvojí důsledek. Za prvé se Marcel představuje jako textař, skladatel či jiný hybatel v pozadí, tedy jako jakési koření, které dodává jídlu tu správnou chuť. Ve spojení s Ivovou instrumentací a důsledností a s Žofiiným pěveckým uměním pak vznikají skladby skoro z jiné planety – při poslechu Prostorem slyšíte zpívat Björk, Blues o pohřbu Libora M. zase přináší vynikající text jak od Kainara (a též výborně zazpívaný, dokonce při opakovaném poslechu přijdete na to, že obrácené přízvuky mají svůj význam). Funguje tu vzájemná stimulace a Ivo možná díky ní dostává originální nápady i tam, kde Marcel vůbec neúčinkuje – viz reverzní klavír v Podivném valčíku.

Druhou rolí Marcela je interpretace, tedy zpěv (hra na elektrickou kytaru má v jeho podání spíš doprovodný účel). Ale těch pět písní, kde zpívá, se od ostatních vyděluje natolik, že je to vlastně Marcelovo sólové minialbum. Odlišností je celá řada: počínaje stylem zpěvu (nedbalou výslovnost těžko odůvodňovat stylovostí, protože Ivo umí expresivně zařvat taky, a přitom čistě a srozumitelně) přes hudební styl (bigbít převážně do blues působí vedle nápadité a různorodé hudby dost neinvenčně) až po popisné texty s minimem poetiky (Ingrid, Kolotoč). Jako by i tady platilo přirovnání ke koření, které se samostatně jíst nedá. Abych nekřivdil: obrat „A já šel s Marií do nitra duše a otevřel jí oči ránou do srdce" rozhodně tuctový není, jenže přece jen mám pocit, že textové hlušiny je příliš mnoho.

Možná je to právě náskok jednoho či dvou alb, zkušenost a sebereflexe, které Marcelovi chybějí k tomu, aby další deska Panoptika už byla – i s jeho sólovými vstupy – jen jedna a ne dvě v jedné. Ale pokud by to mělo zahubit jeho spontaneitu a on by přestal být výrazným kořením, byla by to škoda. Za pokus to podle mě ovšem stojí. Bez těch pěti písní bych debutu Panoptika dal nejméně osm, spíš devět bodů z deseti.

Ivo Cicvárek & Žofie Kabelková & Marcel Kříž: Panoptikum (Fanatikům – On a ona – Blues o pohřbu Libora M. – Vítr – Modrý z nebe – Z novin bezpečnýho města – Listopad – Potichu – Ostrava 23‘15" – Litovel – Podivnej valčík – Ingrid – Hory – Prostorem – Kolotoč, celkový čas 52:28, vydalo Indies Records 2005)