Press "Enter" to skip to content

Traband rozhazoval na konci cesty

Klub Roxy tedy rozhodně není typicky folkovou arénou. Však také ani Traband není typicky folkovou kapelou. Traband zahrál, vhodil do publika poslední CD a minimálně na rok svou cestu přerušil.

Rozhodnutí představit své nové album 10 let na cestě právě v Roxy mělo zřejmě zatáhnout do hry mladé lidi, kteří do podobných podniků chodí. Je těžké rozlišit, kdo z nich přišel na Traband cíleně a kdo se šel „jen" bavit do Roxy. Podobně tomu bylo před pár měsíci i v Rock Café, ale troufám si tvrdit, že tahle skupina si umí udělat velmi rychle příznivce i z teenagerů. Přinejmenším poznámky a výroky odposlechnuté z úst lidí ve věku kolem dvacítky, kteří mě v davu obklopovali, byly jasně pozitivní. To skalní, věrné. kmenové, dlouholeté publikum ovšem tvořili příslušníci jiné generace.

Ano, vypadalo to divně, když ve frontě u baru čekali mezi rozhihňanými holkami i taťkové a maminy a když se z přítmí sálu vynořila nějaká tetička. To si člověk uvědomil, že frontman Jarda Svoboda taky už není nejmladší. Ovšem ten večer rozhodně neplatilo „nevěřte nikomu, komu je přes třicet". Kultovní písně Trabandu, třeba Jak to všechno pěkně roste nebo Černej pasažér, si zpíval celý kotel a strhl občas i mě. Při dalších hitech (a že jich za ten večer zaznělo požehnaně, namátkový výčet: Sáro, Hospoda, Panenka Bárbí a Márlborou men, Orel a panna, Na druhý břeh, Na konci cesty, Přijíždí posel) jsem jen sledoval, v čem spočívá úspěch kapely.

Vyšlo to jasně najevo ve srovnání s hostujícími Ještě jednou se vrátíme, což byl pokus o comeback dívčí punkové skupiny Zuby nehty. I když zvukař jednoznačně posiloval nízké frekvence (takže na určitých místech klubu byl slyšet jen kopák bicích), Jardovi bylo při zpěvu rozumět. A to bylo rozhodující. Právě přes srozumitelné zpívané i mluvené slovo se Trabandu podařilo navázat kontakt s publikem, kdežto u dam z Ještě jednou… jsem vůbec netušil, o čem se zpívá nebo mluví. A protože ani instrumentálně to nebylo nijak závratné, skoro mě zamrzelo, že při písni Dnes vám nebudeme hrát děvčata nesplnila to, o čem zpívala (náhodou tomu bylo rozumět): „Půjdeme domů, bude to tak lepší." Kapela se sice vrátila přidávat, ovšem šlo buď o zdvořilostní úlitbu, anebo Traband ještě nebyl připraven pokračovat.

Na okamžik křtu se Traband rozrostl o Vladimíra Javorského, Jardova někdejšího kolegu z Divadla na voru. Ten přinesl vak s jablky, cédéčkem, zpěvníkem a tuším i DVD, které postupně rozházel do davu („Nebudeme křtít, budeme rozhazovat," komentoval to Jarda Svoboda), a pak si s kapelou zazpíval (naprosto skvěle) Tlustého muže v zrcadle. Žádná velká sláva se jinak nekonala, celý band si chtěl svůj poslední živý koncert pořádně užít. A užíval si ho.

Zbývá jen doufat, že pauza neznamená – tak jak to u mnoha kapel bývá – konec. To by u Trabandu byla velká škoda.