Press "Enter" to skip to content

X. ročník festivalu Blues Alive

Kulaté výročí v listopadu oslavil šumperský mezinárodní bluesový festival Blues Alive. Za deset let trvání tu kromě domácích představitelů žánru mohli diváci slyšet i spoustu zahraničních účastníků, z nichž někteří patří nebo v minulosti patřili k vyhledávaným interpretům světové bluesové scény. Podívejme se teď na to, co nachystali pořadatelé na 10. jubilejní ročník.

foto: Ivan ProkopNa první hlavní koncert v pátek 18. listopadu jsem se bohužel dostavil pozdě, a nestihl jsem tudíž vystoupení Strašidelného Elektrik Bandu, J. Ružičkové a Blues House ani Jiřího Schmitzera. Do sálu jsem vkročil při vystoupení amerického kytaristy a zpěváka Jimmyho D. Lanea, který hrál v hendrixovském triu s baskytarou a bicími. Odpovídal tomu i repertoár sestávající z písní Jimiho Hendrixe (např. Hey Joe), Rolling Stones, ale i Howlin‘ Wolfa (Killing Floor). Muzika samozřejmě na úrovni, ale nic nového pod sluncem.

V sestavě dvě piana a bicí se představila polská kapela Boogie Boys, která šumperskému publiku k jeho nadšení předvedla rokenrolové, bluesové a boogie-woogie hity. Opět nic nového ani převratného, jednalo se zejména o show, v níž každou chvíli jeden z klavíristů předváděl různé kousky, jako hraní nohou apod. V závěru se k Boogie Boys připojil ještě americký kytarista Johnny Rawls, který si zazpíval směsici rokenrolových písní, ovšem oproti originálům to byla dosti špatná kopie. Jako přídavek pak publikum s jásotem přijalo Lewisovu Great Balls of Fire.

To už všichni s napětím očekávali vystoupení hlavní hvězdy večera – kytaristy Huberta Sumlina, který se proslavil zejména jako člen kapely jednoho z nejproslulejších chicagských bluesmanů, Howlin‘ Wolfa. Sumlinovo sólo v písni Hidden Charms označují někteří kritici za nejlepší a nejoriginálnější bluesové kytarové sólo, což je jistě diskutabilní, ale to, že Sumlin skutečně je originálním kytaristou, který se významně podílel na utváření podoby městského blues, je nesporné.

Nejprve nastoupila kapela složená z bílých muzikantů, které dominoval kytarista a zpěvák s baretem na hlavě, v ošuntělém saku a s kravatou nakřivo – potkat ho na pražském Hlavním nádraží, tak mu dáte korunu. Nicméně, proti jeho hře lze těžko něco namítat. Po dvou písních se na pódiu objevil Sumlin, který na svůj věk (74) působí stále svěžím dojmem a ihned si získal sympatie publika. S kapelou zahrál staré Wolfovy pecky jako již zmíněnou Hidden Charms, dále Same Thing, Three Hundred Pounds nebo Built For Comfort. Zpěvu se ujali klavírista a kytarista, z nichž oba se snažili imitovat těžko napodobitelný Wolfův syrový a drsný hlas. Výsledek byl ovšem spíše rozpačitý. Sumlin ukázal, že mu to v 74 letech stále ještě hraje, i když samozřejmě už ne tak jako v 50. nebo 60. letech. Na závěr sálem letěl přídavek Got My Mojo Workin‘, po němž si publikum Sumlina vytleskalo ještě jednou. To už hrál a zpíval sám bez kapely, ale bohužel ani kytara, ani zpěv nezněly příliš čistě.

Sobotní část festivalu byla zahájena v 11:00 v šumperském kině promítáním filmu Ray, který patřil k tomu nejlepšímu, co bylo možné na festivalu vidět a slyšet. Ti, kdo se i přes ponocování na jam sessionech do kina vypravili, určitě nelitovali.

Odpoledne pak patřilo jugbandové hudbě – tedy hudbě kapel, v nichž obvykle funkci basy plní džbán (anglicky „jug"), na který se foukáním vyluzují basové tóny. Vystoupily celkem tři formace: Hoochie Coochie Band v jugbandové podobě, slovenští Veteráni zo Salon Dore a maďarští Jugging Stones, kteří se vytasili s písněmi Rolling Stones v jugbandové podobě. Rozhodně příjemné hudební osvěžení.

Večerní druhý hlavní koncert zahájila ve foyer polská dvojice Easy Street – dva mladíci (kytara, foukací harmonika) hrající převážně tradiční venkovské blues. Naštěstí se nesnažili o přesné kopírování amerických vzorů a i přes úsměvnou polskou angličtinu se dá říct, že se jednalo o vydařenou produkci. Obdivuhodné bylo zejména to, že pouhá jedna kytara a harmonika dokázaly publikum v předsálí přivést do varu stejně jako velká kapela.

Koncert v hlavním sále zahájil slovenský bluesman Juraj Mojo Haruštiak se svou Blues Bandou, kteří zaujali svým invenčním přístupem k tradičnímu bluesovému materiálu. V jejich podání zazněly písně jako např. Shotgun Blues od Lightninga Hopkinse, jedna hookerovská jednoakordovka, Wolfova Spoonful a na závěr, s hostem na tubu, St. James Infirmary.

foto: Ivan ProkopDalší účinkující, mladý český kytarista Jakub Kořínek, vystoupil sám a předvedl několik brilantní prstovou technikou zahraných instrumentálek, včetně Joplinova Entertainera, Johnsonovo Walkin‘ Blues, ale i vlastní tvorbu, např. píseň s českým textem nazvanou Slepá. Kořínek určitě patří mezi ty mladé interprety, u nichž se vyplatí sledovat, jak se budou dále vyvíjet.

Následoval jeden ze zlatých hřebů celého festivalu, a sice virtuózní hráč na foukací harmoniku Sugar Blue doprovázený kapelou vedenou baskytaristou Georgem Kozlem, který kdysi působil v legendárním Blue Effectu. Sugar Blue ukázal, že skutečně mistrně ovládá různé hráčské styly slavných harmonikářů a že je také dovede kombinovat. Občas by sice jeho sóla mohla být kratší, ale přítomní harmonikáři si je jistě užívali. Kromě písní Sonny Boye Williamsona (např. Help Me) nebo Willieho Dixona (Hoochie Coochie Man), zazpíval šumperskému publiku i jednu věc z repertoáru Rolling Stones, s nimiž absolvoval turné a natočil několik desek. Kozlova kapela šlapala jako hodinky a sálem dunělo opravdu mistrně zahrané blues.

foto: Ivan ProkopČástečným žánrovým vybočením se stalo vystoupení Michala Prokopa, který se také tentokrát ujal konferování festivalu (a působil v této roli velmi profesionálně), s kapelou Friends. Zvolil zejména pomalejší písně jako Kolej Yesterday, Až si pro mě přijdou nebo Poprvé a naposledy, takže vystoupení mělo poněkud uspávací charakter. Jako hosty si Prokop přizval houslistu Jana Hrubého a kytaristu Luboše Andršta, který na Blues Alive hrál už poněkolikáté. Společně zahráli osvědčené bluesové pecky jako Boom Boom a Nobody Knows You When You're Down And Out. Závěrečnou Hoochie Coochie Man si ovšem mohli odpustit vzhledem k tomu, že ji před nimi hrál Sugar Blue.

Tečku za celým festivalem udělala americká formace Smokin‘ Joe Kubek Band, v níž je kromě leadera Joe Kubeka hlavní postavou zpěvák Bnois King. Kubek patří mezi interprety a tvůrce texaského kytarového blues, ale jeho styl zaznamenal posun k blues-rocku. Část publika sice možná malinko znejistěla, když na pódium nastoupil otylý padesátník ve vytahaných teplákách a v keckách se znaky CND, ale hned první tóny nenechaly nikoho na pochybách, že tohle skutečně je ta slavná texaská hvězda. Kubek a spol. to do posluchačů ládovali pod tlakem a byl to neskutečný kytarový nářez, byť pro některé byla hlasitost zejména u pódia těžko snesitelná a navíc ke konci už hudba působila trochu monotónním dojmem. Šumperkem se ale blues neslo na sessionech ještě dlouho po půlnoci.

Za deset let své existence se festival Blues Alive rozrostl do úctyhodných rozměrů, přitáhl spoustu diváků (obvykle bývá každoročně vyprodáno) a poskytl jim kvalitní hudební zážitky. Výborné bývají v Šumperku doprovodné programy, jako výstavy fotografií a promítání filmů a stejně tak noční jam sessiony. Navíc se po celé republice konají satelitní koncerty, na nichž mají posluchači možnost slyšet kapely z Blues Alive. Otázkou ovšem je, zda méně není více a zda by v případě tohoto festivalu nestačil jeden den, v němž by hráli jen ti opravdu špičkoví interpreti

Blues Alive 2005, 18 až 19. 11. 2005, DK Šumperk. Fotografie Ivana Prokopa byly převzaty z webu festivalu http://2005.bluesalive.cz, kde si je můžete prohlédnout v původní velikosti.