Nějak se mi CD Pavla Bobka vyhýbalo, ten mezitím prožil i dramatické zdravotní období, a CD tak dostalo v průběhu minulého roku i nově lidský rozměr. Nevyhýbaly se mi naopak různé letmé postřehy z pera mých kolegů či nezasvěcených návštěvníků akcí širšího záběru, než byli schopni strávit, a tím moje zvědavost, jaké CD je, jen rostla.
Abych vás nenapínal – CD je takové, jako Pavel Bobek sám. V tuhle chvíli už velmi nad věcí, s velikou celoživotní zkušeností, s jistotou svého umění a bez potřeby sobě či komukoliv jinému dokazovat. Snad to nezní neslušně, když napíšu, že se tomu říká „umění stárnout". A přitom Pavel Bobek zůstává otevřen podnětům zvenčí, ale nemusí je za každou cenu přebírat – vybírá si mezi nimi. Přitom ale neztrácí chuť zkusit „něco nového" (Horký léto v City). A to je slyšet nejen v samotných písních, ale i ve výběru spolupracovníků.
Nebývalý počet hostů na sólové album na CD najdeme – už zmíněné Horký léto v City zpívá s Ch. McCoyem – já osobně jsem byl touto českou verzí nadšen, znám nejméně dvě zahraniční verze této písně: snad originál, a pak jednu cover verzi z let osmdesátých. Pavel Bobek jako by spojil drive originálu s moderním zvukem obou verzí. Možná, že jen náhodou. Na popové hity osmdesátých let tuzemska si zavzpomínal v duetu s Mariií Rottrovou (Znáš mě nejlíp), na totéž období o dvacet let dříve pak s Yvonne Přenosilovou (Mluv jen o nás), i když Yvonne se do té role už trošku stylizuje, mě osobně překvapil v duetu s Katkou García (Mé září) – jako kdyby na festivalech, kde vystupoval jako hvězda, v zákulisí pozorně poslouchal, co že se tam teď aktuálně hraje… A se všemi třemi zpěvačkami to Bobkovi sluší – jako kdyby to byl on, kdo je nadčasový. Nu, a zbylé dvě třetiny CD jsou sólové písničky Pavla Bobka, ve kterých se představuje tak, jak jsem napsal v úvodu.
Titulní píseň je vyrovnanou bilancí a ohlédnutím, trochu v protikladu rozverným pohledem na minulost i současnost pak swingová To za mě říká whiskey, já ne. Ryzí country hudbou i odlehčeným tématem najdeme v Jen ty jsi mou spásou. Zamyšlení a přemítání nad čímsi více než jen nad plynutím času je Kluk s tváří mou nebo Písmeno N (začátek této skladby je úplně stejné jako Dálniční hlídka: Mé jméno je…, i když by mohla evokovat i jinou píseň). Ustoupily prvoplánové pohledy na život, hudbu a lásku (ne že by jich měl Pavel Bobek v repertoáru někdy moc nebo byly nějak nevkusné) a na tato témata se nahlíží skrze perspektivu prožitého a nashromážděných zkušeností. Skoro filosofických, ale stále lidských.
Hudební doprovod je umírněný a decentní, kde je třeba, a dynamický a dravý, kde je třeba. Pavel Bobek ve zpěvu už musí znát své mantinely, ale ty i tak zůstávají o hodně, hodně širší než u řady zpěváků s daleko menší minulostí (a budoucností). V jejich rámci pak dovede vyjádřit, co písni náleží. Je zbytečné po něm chtít, aby ty mantinely zkoušel opustit, jak občas v některých nezasvěcených diskusích zaznívá. Tohle už on dokazovat nepotřebuje.
Pavel Bobek: Muž co nikdy nebyl in, Brothers rec. 2005, 38:56
Muž který nikdy nebyl in, Písmeno N, Horký léto v City, Ty jsi mou spásou, Znáš mě nejlíp, Mluv jen o nás, Mé září, V očích mužů a žen, Chtěl bych mít polštář, Zas vyhráváš, To za mě říká whiskey,ne já, Kluk s tváří mou.
