V rámci naší multikulturality se s nadšením necháváme unášet nejrůznějšími importovanými etnickými produkty a jsme přesvědčováni, „že to je to vono!". A tak máme pocit, že romská kapela musí vypadat jako cimbálový orchestr hrající čardáše na svatbě nebo, pokud jsou dotyční domestikováni a středoevropaizováni, pak jako Točkolotoč. A to je ten lepší případ, protože to si můžeme ověřit. Kdo ví, co si o nás myslí Keltové, Tibeťané a pouštní národy.
A tak jsme zvědavi na každý byť jen náznak vybočení. Ženy prý hrají v romské muzice také výraznou roli, nejen doprovodnou a tanečně-okrašlovací, ale i vůdčí a sólovou. Věra Bílá vypadala jako průkopnice, ale ukazuje se, že byla spíše výjimkou. A ani na albu tria Triny: Aven tato hypotéza přesvědčivě zrovna doložena není. Dámy Kováčová, Procházková a Podkonická sice zpívají romské písně, ale se zcela středněproudým (tedy žádným) odvazem a cítěním, spíše přesahujícím k depresivně-folkovému sebezahledění. Místy se utíkají až k operetnímu a muzikálovému kňourání, nebo naopak k freejazzové „nespoutanosti", na které je ovšem znát klopotná příprava.
Na to, že jsou tři, zpívají jako jedna a vydrží to po všech 14 písní. Místy to vypadá, že romskou spontaneitu přebila odněkud odposlouchaná ušlechtilá folková nuda. Jako by se chtěly přiblížit gádžům a ztratily to, co je dělá osobitými a zajímavými. Doprovodný orchestr, pánové Štěpánek, Lstibůrek a Camillo Caller (jediné aspoň cizokrajně, když ne romsky znějící jméno) pak hrají podobně sterilně.
Texty působí autenticky zejména díky okruhu probíraných témat – obvykle násobné vztahy v komunitě viděné jednoduše, prvoplánově, zkratkovitě (mnohé taky nemají víc než dva verše), bez perspektivy byť jen na zítra, ne však dětsky – žijeme touto minutou. Některé vzbuzují podezření, že až tak lidové nebudou: Auto, autíčko, má čtyři kola / abych se vozit mohla se svými mládenci (Auto-Motoris).
Jako by chtěli zúčastnění umělci ukázat, že romská muzika je také umění jako každé jiné a že se hodí i do salónů. Místo toho ale ukázali, že hrát romskou muziku, aby byla romská, je umění. Umění, kterému se nedá naučit a potřebuje i své prostředí. Působí totiž romsky, asi jako peruánští indiáni v podchodu pražského metra působí peruánsky. Jako první krok k poznávání by to mohlo posluchači stačit, aby se nevyděsil. Pokud ho to jen trochu zaujme, musí ale udělat i kroky další, aby se dostal k té opravdové etnické muzice.
Triny: Aven: Indies 2005
Už jde, Jen do tebe dělám, Jdu domů, V nemocnici (asi, odhad, kdovíproč nepřeloženo), Auto, Padá déšť, Černá, Dnes, Když jsem byla, Bodl jsem se do hlavy, Když je holka, Pojďte, Sluníčko, A já s tebou.
