I tentokrát se věnujeme legendám historickým, legendám, které možná pro mnohé tuzemské posluchače nebudou často legendami, ale objevy – a přesto tito interpreti ve své době znamenali pro country mnoho. Dnes je na řadě Johnny Bond, který se proslavil nejen jako interpret, ale i jako autor a hudebník – jeho písně měl v repertoáru snad každý interpret country mezi 40. a 60. lety minulého století.
Johnny Bond, vlastním jménem Cyrus Whitfield Bond, se narodil v roce 1915, 1. června, v oklahomském Envillu v chudé farmářské rodině. Jako dítě začal hrát na trubku, kytaru a ukulele. Už jako teenager ale vystupoval na místních tanečních zábavách, a tak byla jeho životní cesta docela jasná. Však také hned po maturitě v roce 1933 odešel do Oklahoma City zkusit štěstí v místním rádiu. Trošku měnil jména, nejprve byl Cyrus Whitfield, pak Johnny Whitfield, a nakonec se ustálil na Johnny Bondovi. V Oklahoma City také zakládá spolu s Jimmy Wakelym a Scottym Harrellem svou první kapelu, která v různých obměnách vydržela po značnou část jeho aktivní muzikantské kariéry – i ta ale měnila název: nejprve to bylo Singing cowboy trio, později, díky sponzoringu, The Bell Boys. Hráli zejména kovbojské písně.
Koncem třicátých let začal Johnny Bond více uplatňovat také svou vlastní tvorbu a hned s jednou z prvních písní měl úspěch: jmenovala se Cimarron a později se dostala do repertoáru desítek interpretů nejen countryových a dočkala se verzí i v jiných žánrech, jakož i verzí instrumentálních. Této písně si také hned na začátku – to ještě nebyla slavná – všiml Gene Autrey a zařídil Johnny Bondovi účinkování ve větším rádiu, popularitu v Kalifornii a v Hollywoodu a také účinkování ve filmu – zatím jen ve svých civilních rolích – tedy jako muzikanti. A samozřejmě přišel podpis první nahrávací smlouvy pro firmu Columbia – to když si ho všiml objevitel Gene Autreyho, Texe Rittera a dalších, producent Art Satherly. To bylo v roce 1941 a prvním úspěchem vzešlým z této spolupráce byla píseň Those gone and left me blues. Jeho doprovodné trio se pojmenovalo jako Johnny Wakely trio a stalo se studiovým tělesem skoro pro všechny muzikanty nahrávající u Columbie.
V průběhu čtyřicátých let Johnny Bond také natáčel verze již známých skladeb svých kolegů a některé z nich také textově aktualizoval vzhledem k probíhajícím válečným událostem. V roce 1945 se Johnny Bond stává členem studiové skupiny Texe Rittera a pokračuje v sérii úspěšných písní až do počátku padesátých let. Ne že by dosahoval oslnivých úspěchů, ale jeho píseň byla vždy zárukou příznivého přijetí obecenstvem i hudební kvality, a tak byl úspěch poctivý a zasloužený. V padesátých letech se Johnny Bond více věnoval psaní písní, a tak v roce 1957 mohl bilancovat – na kontě měl 123 písní, které natočili jiní umělci a úspěšně tyto písně dovedli do hitparád.
Taková zajímavost se stala Johnny Bondovi v průběhu jeho kariéry – na rozdíl od řady svých kolegů neměl problémy se závislostí na alkoholu, ale se závislostí na písničkách o něm. Jakkoliv byl všestranný autor, pro sebe mu nějak zbývaly písně o pijácích, a byl tak skoro napevno to této škatulky zařazen jako monotónní interpret. Koneckonců, hit Ten Green Bottles byl právě jeho největším hitem. A tak když ho firma nutila v roce 1964 natočit další verzi této písně, řekl si, že by to už mohlo stačit, a od roku 1965 začala systematicky měnit repertoár – hned první novoroční píseň New years day převzatá od Texe Rittera se líbila i v jeho podání a přinesla mu oživení popularity – a to po zbytek šedesátých let spolu se změnou firmy (přešel ke Capitol Rec.) stačilo. V letech 1960 až 1971 vydal na 14 alb, první polovina byla ještě kovbojská a pijácká.
Sedmdesátá léta byla už pro Johnnyho Bonda spíše ve znamení odpočinku a psaní písní. Spíše pro potěšení natáčel nové verze svých starších hitů a vytvářel i ucelené kovbojské kolekce. Ani firmy na něj nezapomínaly, a tak se průběžně udržoval v povědomí těch, kterí se o country zajímají hlouběji, až do současnosti – ještě v roce 2001 mu vyšel reprezentativní výběr u firmy ASV.
