Marvin Percy Rainwater se narodil v roce 1925 a kolovala v něm čtvrtina indiánské krve – tohoto faktu dokázal ve své pěvecké kariéře docela využít, i když v začátcích to pro něj naopak bylo trochu handicapem. Rozhodující byl ale jeho silný znělý baryton, předurčeny pro country a westernové balady a spolehlivě zabírající i v popu. V armádě sloužil u námořnictva jako lékárník a po ukončení vojenské služby se začal naplno věnovat hudbě, ke které ho to táhlo už od mládí, měl klasickou školu na klavír – ale do té doby si zejména z existenčních důvodů nemohl dělat, co chtěl. Po vojně už ano.
V muzice začínal Marvin Rainwater jako doprovodný klavírista, ale zanedlouho měl úraz, při kterém přišel o palec – a to znamenalo, že se začal více věnovat kytaře, zpívání, ale také skládání 
melodií a psaní textů. Zformoval doprovodnou kapelu, kde byl mimo jiné i mladičký Roy Clark. Nejprve hráli ve Virginii, ale brzy přesídlili do Washingtonu a zapadli do honkytonkové komunity. Tady začal Marvin využívat i svůj indiánský původ. První desky natočil u malé místní firmy.
Marvin Rainwater se profiloval nějakou dobu zejména jako autor, protože jeho vlastní nahrávky neměly mnoho úspěchu, ale ty, které napsal pro druhé, úspěch získávaly – například pro Terezu Brewer píseň I gotta go get my baby. Průlom na cestě k popularitě své vlastní učinil až v TV pořadu Arthura Godfreyho Talent Scouts, pořadu, ve kterém se hledaly talenty. Měl úspěch, a tak se stal častým hostem nejen této, ale i dalších televizních pořadů a zalíbil se i sponzorům, když složil a zazpíval i píseň Tea Bag Romeo, která vychvaloval produkt sponzora pořadu – čaj Lipton. To bylo v roce 1955.
Po roce 1955 nastalo krátké období slávy Marvina Rainwatera. Začal nahrávat pro firmu MGM a svým originálním projevem zaujal publikum nejen countryové, ale i popové, a ani rock-a-billy mu nebylo cizí. Vytvořil řadu úspěšných nahrávek countryových balad, záhy ale začal experimentovat s divokým stylem rock-a-billy, a to trochu mátlo jeho countryové fanoušky – jeho projev se změnil až k velmi expresivnímu výrazu, a to ho pár countryových fanoušků stálo. V delším horizontu ho to ale stálo i jeho hlas. Nicméně s písní Gonna find me a bluebird se dostal na 3. místo country a 18. místo popového žebříčku.
Na přelomu 50. a 60. let ale natočil několik špatných písní a z toho se už jeho popularita nevzpamatovala. Přidružily se i problémy s hlasem a po několika neúspěších se Marvin začal věnovat spíše hudebnímu průmyslu – zakládá firmu Brave records a také buduje vlastní studio. To mu vydrží celá šedesátá léta a občas vystupuje jako studiový či doprovodný hudebník. Sedmdesátá léta už pak tráví zcela prozaicky na odpočinku kočováním po Spojených státech.
