Press "Enter" to skip to content

Lucerna Music Bar patřil -123 min.

Skupina -123 min. sice nepatří mezi folkové hvězdy a na jejím koncertě jsem se ocitla vlastně docela náhodou, nicméně nutno přiznat, že určitě stojí za to v tomto případě trochu přimhouřit folkové oko a zjistit si, kde a kdy budou zase hrát. Jako známku kvality skupiny bych si už před začátkem koncertu mohla vyložit nacpaný sál Lucerna Music Baru, ale protože jsem přišla dokonale „kapelou nepolíbená" a povahy jsem nedůvěřivé, přikládala jsem to středněproudému stylu nastávající produkce.

Členové skupiny -123 min.O to víc jsem byla překvapená, když po netrpělivém pískání publika konečně nastoupili na podium kytarista a zpěvák Zdeněk Bína, baskytarista Fredrik Janáček a bubeník Martin Vajgl. Úvodní skladba mi okamžitě asociovala festivaly, kde se objevují alternativní rockové skupiny, a to zejména nepřeslechnutelnými bubny a zpěvem v angličtině. Na rozdíl od mnohých takových kapel však bylo v tomto případě patrné, že hudebníci si se svými nástroji skvěle rozumí a dokáží na ně, ba si i s nimi, hrát. Zatímco textovému jazyku „Mínusáci" zůstali věrní po celý zbytek večera, styl skladeb a náladu hravě střídali. Několikrát za večer si k sobě přizvali virtuózního Michala Žáčka s jeho dechovými nástroji a hudba se přelévala z jazzových tónů do jihoamerické samby nebo do orientálních kudrlinek, a ačkoliv koncert bez přestávky trval téměř dvě a půl hodiny, nebyla chvíle, kdy by byl člověk pocítil nějakou únavnost či nudu.

I když bylo zřetelné, že se muzikanti doma nejvíce cítí v jazz-rockovém ladění, zůstávají otevření i jiným stylům. Dokáží z nich převzít do své hudby oživení a hravost, vtisknout jí originální punc.Trochu mě mrzí, že jsem během celého večera neuslyšela jedinou písničku v češtině. Nepochybně to není pro současnou generaci fanoušků zásadní jazykový problém, ale nemyslím si, že by i oni neocenili, že už na první poslech vědí, o čem písnička je. Pravdou zůstává, že zpěv Zdeňka Bíny se na podiu dokáže rovnocenně prosadit mezi nástroji a rozhodně nestojí pouze na tom, aby dodal skladbě nějaké informační sdělení.

Během koncertu jsme zůstali „ušetřeni" průvodního slova, pokud za něj nepočítáme občasnou glosu či povzbuzující výkřik směrem k publiku od frontmana kapely. Upřímně řečeno, posluchači příliš povzbuzení nepotřebovali, bylo evidentní, že po skončení koncertu muzikanty z podia jen tak nepustí. Na druhé straně se setkali s příjemnou ochotou, a tak se dočkali poctivého přídavku i s jamováním.