Press "Enter" to skip to content

Pro Karla Plíhala je hudba láskou na celý život

Zpěvák, kytarista, skladatel a textař Karel Plíhal prošel skupinami Hučka, Falešní hráči a Plíharmonyje, od roku 1983 vystupuje sólově. Složil hudbu k inscenacím Zlatovláska, Sluha dvou pánů, Don Perlimplín, Manon Lescaut, Cyrano, Zimní pohádka nebo Pašije, ve svém nahrávacím studiu režíroval alba Jaromíra Nohavici, Petra Fialy, bratří Ebenů nebo Bokomary. Diskografie: Karel Plíhal, Karel Plíhal a Emil Pospíšil, Takhle nějak to bylo, Králíci, ptáci a hvězdy, Kluziště, Nebe počká, Karel Plíhal v Olomouci. 

Když jste na turné, zůstáváte mezi koncerty v hotelu nebo jezdíte domů?
    Pokud je to šňůra, spíme v místě koncertu. Tedy převážně na hotelu.

Jak tam trávíte volný čas?
    Většinou hledám zásuvku na dobití mobilu, odpouštím vodu ve sprchovém koutu, čekaje její oteplení alespoň na pokojovou teplotu a vřelými slovy domlouvám radiátoru, aby přestal být pouze pasivním kusem nábytku. A také třesu lampičkou u postele, aby z ní vypadlo aspoň trochu fotonů ke čtení. Takže noc dost rychle uteče. Nejvíc se těším na ranní kávu, radostným očekáváním mnohdy ani neusnu. Po kávě se vydávám hledat místní antikvariát.

Karel Plíhal - převzato z www.karelplihal.czJak vypadají vaše současné koncerty? Hrajete písně z posledního alba nebo spíše průřez dosavadní tvorbou?
     Stejně jako po celou dobu své koncertní činnosti hraji to, na co mám zrovna náladu, co mne baví. Takže spíš se snažím přizpůsobit výběr písní atmosféře v sále. Písně prokládám básničkami, které si píšu jen tak pro radost nebo pro obveselení svých blízkých.

Změnil se s přibývajícím věkem váš přístup k tvorbě?
    Člověk se s věkem víc kontroluje, má větší strach, aby se neopakoval. Radši jen občas napíšu píseň, ze které budu mít radost a budu se těšit, až ji zahraji lidem, než vyrábět kvanta nových písní jenom proto, aby byly. To by mi vůči posluchačům přišlo nefér.

S kým se vám v průběhu vaší pětadvacetileté dráhy vystupovalo nejlépe?
      Nejkrásnější období jsem prožil se spoluhráčem a kamarádem Emilem
Pospíšilem.

Na koncertech působíte velice nesměle a zmateně. Je to vaše stylizace?
    Písničky žijí svým vlastním životem a já se svým projevem snažím moc jim neuškodit. K těm nejstarším si musím ve svém věku najít nový, shovívavější vztah. Ty novější už jsou samozřejmě jiné, takže svůj výraz budu zřejmě hledat po celou dobu, co budu hrát. Moc mne to baví.

Ve filmu Rok ďábla se izolujete od lidí, scéna v zamčeném autě je nezapomenutelná. Jste takový i ve skutečnosti?
     Tohle byla daleko větší stylizace, než jak působím na koncertě. Davy lidí kolem sebe samozřejmě nemusím, ale v okruhu svých přátel nebo milých lidí, které potkám, je mi dobře. Ten film je asi dobrý, ale sebe v něm nevidím. Snažil jsem se spolupracovat. Introvert nejsem, ten když chce mezi lidi, tak jde na hřbitov.

Sledujete i další filmy režiséra Petra Zelenky?
      Bohužel jsem žádný jiný neviděl, do kina nechodím. Moje milované staré kino Lípa v Olomouci zavřeli a do multikina se mi nechce. Připomíná mi letištní halu a lítání se bojím. Spíš si filmy půjčuji nebo si je nahrávám z televize. Naposledy celý cyklus Woody Allena.

Na vašich deskách se občas objevují básně Josefa Kainara. Jaké další básníky máte rád? 
     Kromě Kainara se často vracím ke Šrámkovi, Nezvalovi, Skácelovi a dalším. Spíš nahodile podle nálady.

Již řadu let máte plné sály. Přemýšlíte ale někdy o tom, co byste dělal, kdyby začalo lidí na vašich koncertech ubývat?
      Po celou dobu se snažím dělat muziku poctivě a naplno. Když člověk dělá to, co ho baví, je to velké štěstí. A stejně tak je štěstí, když se jeho snažení setká s ohlasem. Moc si toho vážím, nicméně tato posedlost hudbou u mne není ovlivněna počtem posluchačů. Je to láska na celý život.