Press "Enter" to skip to content

DvojCD dokumentuje silné i slabé stránky Nedvědů

Ať už si o současných písničkách, názorech a postojích Jana a Františka Nedvědů myslíme cokoli, jedna věc je neoddiskutovatelná. Oba se stali legendami tuzemské folkové, trampské a country hudby a jejich písně minimálně na několik desetiletí nebudou zapomenuty.

Jan Nedvěd - převzato z www.nedved.skTuto skutečnost si nyní můžeme připomenout díky dvojalbu se všeříkajícím názvem Nedvědi – 44 slavných písniček. Jedná se o prakticky kompletní Best of, kde zachytili písničky od svých začátků s Brontosaury, přes společné hraní až po sólová alba.  

Jasně, že z jejich textů kape sentiment a naivita, hudební motivy jsou až příliš jednoduché a místy stereotypní, hra na kytaru i zpěv mají k dokonalosti daleko. Textaři, skladatelé, kytaristé i zpěváci se jim občas vysmívají, ale málokdo z nich dosáhl jejich věhlasu. A ten svého času získali bez pomoci reklamních kampaní, médií a všemocných manažerů.

Jejich písně hrají lidé spontánně u táboráků, a to je rozhodující. Nejsilnější období zažili Nedvědi na přelomu 80. a 90. let u Brontosaurů, tehdejší Stánky, Valčíček, Na kameni kámen, Ptáčata nebo Růže z papíru již nikdy nezopakovali. Toto období zachycuje první CD.

Druhé album již střídá novější převzaté Františkovy a vlastní Honzovy písničky. František si ve skladbách Gordona Lightfoota našel svoji parketu, s kapelou zní mnohem plněji, moderněji a jejich blues či country nechybí náboj a drive. I díky civilnějším textům Dušana Vančury není mladší z Nedvědů natolik zatížený minulostí.

Janova současná tvorba zní mnohem tradičněji, komorněji. Stále opěvuje lásku, ale už chybí ono jiskření, nadšení, nasazení a písně se tak posouvají více k nevěrohodnému kýči. Ukázková je v tomto ohledu skladba Tak jsem to tu miloval. Světlý moment naopak přináší bluegrassová Proč. Pokud by se Honzova cesta ubírala tímto směrem, mohl by opět najít svoji tvář.