Cosi zvláštního a osobitého má ve svém hlase bodrý Valach František Segrado. Jako by jeho zpěv byl čistě folklórní a čistě rockový současně. Jako by se v jeho projevu tyto dva světy přirozeně potkávaly. Není divu, že si toho všiml třeba Michal Horáček, jehož skvělé texty Praha a Něco hezkého před časem Segrado neméně skvěle nazpíval. Na albu Nebozízek se František vyrovnává s jiným repertoárem. Se svou současnou kapelou Veselá bída za zády nabízí posluchačům směsici lidových písní z Valašska a dalších koutů Moravy, jen místy proloženou ukázkami pseudofolklórní autorské tvorby členů kapely (především klávesisty Evžena Proisla a v jednom případě i samotného Segrada coby textaře).
Když jsem album Nebozízek slyšel poprvé, nijak zvlášť mě nezaujalo. Segradův zpěv se mi líbí, ale jinak jsem Veselou bídu bral jen jako další z mnoha kapel, které se věnují úpravám moravského folklóru. Mezi nimi tato valašská navíc rozhodně nepatří k velkým novátorům či experimentátorům: Její styl rozkročený mezi folkem a folklórem se sice poslouchá příjemně, ale napoprvé mě nevyburcoval k chrlení pochval.
Až při dalším poslouchání (s odstupem několika týdnů, možná měsíců) jsem objevoval skrytá kouzla desky. Segrado byl kdysi členem skupiny Václava Veselého Dobrohošť a nedávno hostoval na albu další Veselého kapely Irish Dew. Možná on tedy přinesl do Veselé bídy snahu inklinovat k irské muzice. Ostrovně zní například mezihra v Jede syneček, jede nebo housle v Sedí vrabec na kostele a vyloženě „kukulínovské" sólo předvede houslista Jan Volčík v Janíčku, Janku. Housle jsou vůbec nejdůležitějším nástrojem v kapele – jejich staccato v Co to máš děvečko i hudecký styl v Ja co sa to šústá nebo Muzikanti co děláte se moc příjemně poslouchají. O něco méně nápadná, avšak neméně důležitá je baskytara Karla Proisla. Zřetelné je to například v Jede syneček, jede, kde basa celou píseň podepírá – v moravsky pojatých slokách i v už zmíněné irské mezihře. Na co jsem si naopak ani po několika posleších nezvykl, jsou klávesy. Těch je podle mne na albu příliš mnoho a například předehra A čiže to chlapci byli by na housle (nebo jiný „živý" nástroj) zněla určitě mnohem přirozeněji.
Vyloženě slabou skladbu ale album neobsahuje. Pokud jste k úpravám folklóru předem negativně zaujatí, Veselá bída vás zřejmě nezaujme. Ale pokud máte práci s lidovým materiálem tak jako já rádi, určitě si na desce najdete své oblíbené písně. Doporučuji například Sedí vrabec na kostele, Ja co sa to šústá, Janíčku, Janku, ale třeba i Zagryj mi muzička. I jí by sice méně kláves a více živelnosti prospělo, ale i takto jde o příjemnou záležitost.
František Segrado & Veselá bída: Nebozízek, Indies 2005, 39:17
Nebozízek – Sedí vrabec na kostele – Zagryj mi muzičko – Co to máš děvečko – Ej na Vrbovcoch – Janíčku, Janku – Aj děvča, děvča – Zahrajte ně husličky – Muzikanti co děláte – A čiže to chlapci byli – Ja co sa to šústá – Jede syneček, jede – Na Valašsku, na Vsetíně (Zalé špek a muzika)
