Stisknutím "Enter" přejdete na obsah

Dva písničkáři

Martin Rous přesvědčil porotu v základních kolech Porty trampské i „jihlavské" v Praze a přesvědčivý byl i v pražském portovním finále před porotou až na jednoho člověka zcela jinou. To už je určité potvrzení vyrovnanosti výkonů a jistých schopností autorských a interpretačních.

Martin Rous není žádný nováček – má za sebou rockovou praxi, a je to ku prospěchu i folku. Trošku to možná bude znít vůči žánru folkovému pejorativně, ale říct/napsat to musím: Rockový muzikant vyleze na pódium, až když má nejen nápady, ale i určitý stupeň zručnosti. U folkařů se zhusta objevuje pocit, že mohou na pódium, myslí-li si, že mají co sdělit, i když nevědí jak. Pak ale zákonitě imigranti z jiných žánrů nad nimi získávají převahu.

M.Rous-obal CDAle to je vlastně vše jen na okraj – či spíše na úvod, protože hlavním tématem článku má být CD Martina Rouse Mon Cheri, které dokončil v únoru letošního roku. Obsahuje 17 skladeb z vlastní tvorby, všechny si Martin Rous sám i zahrál a nahrál. Na všech písničkách je znát rocková škola a rukopis, projevuje se to ostatně i v instrumentacích. Mnohé by obstály i jako rockové balady, některé by obstály jen jako rockové balady – obojí z důvodů obsahové, textové výpovědi. Přeci jen je 17 písní v jenom kuse na autora trochu moc, a tak silnější okamžiky střídají slabší. Slabší je to zejména při překročení obecně intimní hranice citového vztahu (Hvězdička, Magdaléna) nebo při pokusu o aktuální, vtipnou reakci na okolní momentální populární události (Lucky Strike, Pozdrav z Karibiku). I tak ale zůstává dost písní standardních a najdeme i několik nadprůměrných děl – shodou okolností jsou i na CD u sebe: Růžová zahrádka, Těla a jediný rychlý Večírek.

Martin Rous přesvědčuje zejména hrou na kytaru, velmi zručnou, jakoby vyžívající se v tom, že nemusí hrát opakující se rockové riffy, a upoutá i jeho zpěv – rockově syrový, ale vcelku bez chyb.

Titulek je ale o dvou písničkářích – přiznávám, že čistě z technických důvodů. Oba je spojuje to, že soutěžili v portovním klání a mají své vlastní CD. Tím druhým je „bard" Jiří Wehle. Ten ze základních kol nepostoupil – ne proto, že by byl špatný, ale proto, že byl svou osobitostí nepřesaditelný do civilního prostředí. Věnuje se totiž středověkým písním, kupletům, písním kramářským a zpívaným příběhům a soustředí se na vystupování na hradech a zámcích, na různých jarmarcích, a to nejen v Česku, ale i za hranicemi, vždy k tomu odpovídajícně i ustrojen. Na hradě musí být důvěryhodný, přesvědčivý a stoprocentně „in", ale bezbrannému na pódiu, jen s niněrou či harfou, mu vyplavaly na povrch věci, které na hradě jsou přirozenou součástí písně, zde však byly zjevnými vadami – intonace, výslovnostní vady, nepřesný rytmus. Opakuji – tohle vše píseň hraná v historickém kontextu mít musí, nepostup na festivalu je  pro jeho pověst vlastně výhrou.

Bohužel je to totiž i problém CD – pokud se nenecháte vtáhnout do atmosféry (nemáte dostatečnou vizuální představivost na základě slyšeného) pak vám tyto chyby vystoupí na povrch, a navíc ještě začnete vnímat některá specifika středověké písně – popisnost, didaktičnost, specifika výstavby písně a opakování. Ta se totiž dnes hraje ve značně zcivilizované podobě (Klíč, Ginevra) – právě proto, aby byla konkurenceschopná i na pódiích festivalů a koncertů, a syrový Wehleho projev je mu v dnešním civilním kontextu spíš na škodu. Jděte se na něj ale na některý z hradů či jarmarků nejprve podívat a jeho CD si nechte jako připomínku toho, co jste tam od Jiřího Wehleho slyšeli. Pak to bude fungovat.

Martin Rous: Mon Cheri, vlastním nákladem 2006, 41:43

Jiří Wehle: Potulný bard, vlastním nákladem, 2005, 59:25