Press "Enter" to skip to content

A vy?

Sice platí, že je-li v titulku otazník, odpověď zní "Ne". Ale v tomto případě je titulek jen doplněním tématu článku – začíná nám festivalová sezóna a začínáme plánovat, kam pojedeme na festivaly. Zamýšlíme se, na které festivaly jezdíme rádi, ať je tam kdokoliv, prostě kvůli atmosféře nebo kvůli vzpomínkám a zážitkům, a na kterých přetrpíme prostředí kvůli účinkujícím.

Festivalová sezóna pro mě symbolicky začíná a končí na Konopišti, i když předtím absolvuji předkola Porty a iFOLKjam a potom jsou ještě dva městské festivaly. Už už jsem se bál, že letos končit nebude, ale nakonec se zdá být vše v pořádku. 13. 5. Folkový kvítek a 19. 8. Setkání. Konopiště mám rád pro dostupnost z Prahy, že vyrazit třeba až v šest večer ještě není pozdě a že návrat vlakem je možný i ve 23 hodin večer. Mám rád blízkost rybníka i příjemnou blízkost tábořiště.

U mých dvou dalších oblíbených festivalů často termíny kolidovaly, a protože do Pikovic jezdím již 14 let profesionálně, Strakonice prohrávaly – ne tak letos, kdy se seřadily pěkně za sebou. Pikovice mám rád kvůli nefalšované trampské atmosféře – někteří škarohlídi říkají, že je to někdy spíš pouť než festival, ale Jirka Rážek přesně ví, kde je správná míra stánků a atrakcí. Navíc mám Pikovice spojeny s dětskými oddílovými výpravami a dobíháním vlaku – na vlaky se ostatně mohu dívat i přímo z pódia – no kde jinde se takto moje dva koníčky sejdou, že…. Festival ve Strakonicích byl do města, blízko něhož jezdím na tábory a blízko něhož jsem byl na vojně, přesunut z Kopidlna. A v Kopidlně jsem kdysi dávno začal poznávat bluegrass. Vždycky se v Kopidlně zastavím, když přes město jedu, a zajdu do zámecké zahrady. A ty vzpomínky se přesunuly i do Strakonic, doplněny důvěrnou znalostí města i okolí. Tak nějak doma si tam připadám a betonové prostředí letního kina vůbec nevadí.

Novým festivalem je pro mě Den Kozla v Popovicích. Zvláštní, jak hudba jakoby modifikuje průběh akce, která by jinak byla vlastně Pivními slavnostmi. Tady se asi nejvíce setkávám s pochybovači, zdali folk patří k pivu. Přijeďte a uvidíte a uslyšíte. Patří. Tedy: taky patří. Čas od času mi vyšla cesta i do Ústí na Trampskou portu – zejména letos, kdy je v pozdějším termínu – až na konci června – se tam těším. Působí na mě symbióza průmyslového města a mírně omšelého, leč romantického areálu kina, kde lze i přespat a schovat se před deštěm.

Bohužel, oba stěžejní Juppovy festivaly pravidelně vynechávám, i když nebýt na Zahradě – to je, jako bych nežil. Snad mi to někdy vyjde. Zato na Starý dobrý western jezdím s výjímkou jednoho roku pravidelně. Pravda, také profesionálně, ale pro Pražáka divoká valašská příroda okolí Bystřičky u Vsetína je prostě neodolatelná a neformální bezprostřednost pořádajících Gymplerů taky. Nu a pak festival, který se stěhuje v místě i v času, ale tak nějak v létě jsme my hudební všežravci připraveni vyrazit, když se rozezní tamtamy bubnů a basů… Nevíte, pane Paroubku, kde to bude letos?

A pak je tu várka podzimních, městských festivalů: Jsem rád, že se obnovil Folkomín a jsem rád, že se mohu účastnit Spirituálfestu. Ten působí snad nejduchovněji – díky hudbě i díky prostředí Komunitního centra sv. Prokopa se obvykle zamýšlím nejen nad muzikou. To abych nezmiňoval u festivalů jen ty naturalistické aspekty – prostředí a stánky s jídlem.

Záměrně jsem se vyhýbal hodnocení dramaturgie a účinkujících či hodnocení organizátorů. Záměrně jsem popsal mimohudební aspekty mého rozhodování. A jak se rozhodujete vy? Napsal jsem, na které festivaly jezdím rád, respektive které stíhám. A vy?

PS: Pořadatelé těch ostatních festivalů, prosím, neuražte se. Až budu v důchodu, budu fakt jezdit úplně všude 🙂