Chtělo by se prostě napsat, že dobře, protože tam, kde sídlí výrobce takového výrobku, jako je Velkopopovický kozel, ani jinak být nemůže, ale to by bylo moc jednoduché.
Ale stejně napíšu, že dobře, a budu mít na mysli 14. Den Kozla ve velkopopovickém pivovaru, který se konal 3. června. Počasí tentokrát vyšlo ideálně – přesně tak, že se dala v klidu sledovat muzika, v pohybu se účastnit atrakcí a současně i v zdravé míře konzumovat, aniž by konzumace spojená s vedrem lidi předčasně odrovnávala. A že lidí bylo letos opravdu hodně. Neodradila ani absence parního vlaku, protože výstavba koridoru dorazila do Stránčic a na vlečku se nedalo zajet.
Pravda, Den Kozla je především dnem otevřených dveří v pivovaru, tedy akce reklamní, propagační, technicky-osvětová, ochutnávací a tedy i komerční, a ostatní aktivity jsou „pouze" doprovodné, přesto, nebo právě proto, je toto model, kterým by se mohla část festivalů ubírat. Dovedu si představit, že návštěvník, který zaslechne zajímavou skupinu si ji potom vyhledá na samostatném koncertě nebo si koupí její CD. Kromě hudby tam z kulturního povyražení byli i nejrůznější artisté, provazochodci a podobní kejklíři, dále kozlí soutěže přímo pivovarské, tombola, střelnice, dva opravdoví kozlové a pár převlečených a samozřejmě spousta občerstvení „k věci".
Bylo by jednoduché prostě udělat den otevřených dveří a hotovo. Jenže Velkopopovický Kozel stojí také za celou šňůrou letních festivalů především „našich" žánrů (Léto s Kozlem), které se díky tomu mohou konat buď úplně, nebo alespoň z podstatné části, a tak bylo zřejmé, že i na Dni budou především zástupci těchto žánrů. Hrálo se na dvou scénách a dramaturgem byl Jupp. Scénu Pivovar uváděl autor článku a zvučil Libor Nalezinek (a tentokrát mně ani jednou nedošly informace, které jsme měl připraveny, čímž chválím rychlost i zvuk), scénu Nádraží moderoval Honza Dobiáš a o zvuk se staral Jan Friedl a artisty nám pomáhal moderovat Aleš Háma. Každá kapela měla víc jak hodinu na své vystoupení, a tak se mohla představit, nespěchalo se a také jsme nemuseli nikoho z jeviště sestřelovat.
Na scéně Pivovar otevírala den v 9.00 Pouta a docela jim ten začátek sedl, „rozvášněný" odpolední dav by zvládali se svou spíše komorní muzikou asi hůře. Na scéně Nádraží zahajoval Lístek a byl o poznání nesmělejší a zakřiknutější. Možná to ale bylo tím přeci jen o něco méně pohostinným prostorem okolo. Druzí byli na „mojí" scéně Strašlivá podívaná, jejíž muzika se do prostředí hodila naprosto stoprocentně a zaujala jak ty, co ji znali, tak i ty, co ji slyšeli poprvé. Na „Honzově" scéně si ve stejnou dobu Copáci stěžovali, že ještě v životě tak brzo nehráli, ale z toho, co jsem stihl slyšet, jim to zjevně nevadilo. Pořád si nemůžu vybrat, jestli je Míša lepší jako moderátor sólo nebo jako spíkr vystoupení své kapely. Jen jedno vím – ve dvojici s kýmkoliv to náhle není ono. Poledne bylo ve znamení důrazu na zpěv – Cop byl střídán Reliéfem a na druhé scéně nastoupili Bezefšeho. 
Nemohu si pomoci, ale „popizace" Bezefšeho pokračuje. Ale swingují pěkně, to zas jo.
Odpoledne vystupoval na scéně Pivovar Koňaboj, ani mě za moje recenze nezbili, s kapelníkem jsem si potřásl rukou a vydržel je sledovat déle než kdekoliv jinde a kdykoliv dříve – myslím, že můj dojem z posledního CD, totiž že svou muziku „zjemnili" a přiblížili se tak duchu pramenů, ze kterých čerpají, není mylný. Na scéně Nádraží hrál Pacifik, Tonymu Linhartovi místy slouží zbytek kapely jen jako cíl jeho vtipů a špílců, ale zase utáhne i tak rozlehlou scénu, jakou bylo Nádraží. Po Pacifiku jdoucí Stráníci měli trochu smůlu, že na dolní scéně současně s nimi vystupoval František Nedvěd a Druhé podání. Jakkoliv i všechna ostatní vystoupení byla sledována značnou částí návštěvníků pozorně a ne jen jakoby mimochodem, F. Nedvěd byl skutečným magnetem a prostor před pódiem se zcela zaplnil pozornými a místy i zpívajícími posluchači. F. Nedvěd hrál dílem věci ze svých „countryových" CD – ty posluchače spíše roztančovaly (inu, G. Lightfoot byl velký melodik a Druhé podání hraje zručně) – a dílem „brontosauří" písničky – ty si zpívali lidé spolu. Trochu nesourodý mix, ale zabírá na různé skupiny obecenstva.
Nu a závěr už patřil na Dobiášově scéně triu Redl-Janoušek-Lenk, ze kterých jsem slyšel jen Slávka, jak hrál své staré a osvědčené věci, a dále Ginevře, která působila stejně zakřiknutě jako tuto scénu otevírající Lístek – přeci jen „středověká" nota chce trochu soustředění, a to hodinu před „zavírací dobou" už moc není. Moje pódium hostilo Marien, kteří se pod vedením Víti Troníčka stávají stále suverénnějšími – v dobrém smyslu slova. Druhým vrcholem na scéně Pivovar byl závěrečný Fleret s Jarmilou Šulákovou. Naprostá špica – jak samotná kapela, tak i zpěvačka. Fleret dokáže publikum strhnout a rozvášnit, Jarmila Šuláková pak strhnout a uklidnit – a není to jen o zpěvu, ale i o tom, jakou má z pódia autoritu i u lidí, kteří normálně asi v tramvaji nepouštějí starší sednout – to jsem teda čuměl.
No, kdo jste nebyli letos, můžete jen litovat a zapsat si 15. ročník Dne Kozla v roce 2007, a uvidíte a uslyšíte. Když se povede tak jako ten letošní, nebude mít (zase) chybu.
Fotografovala Lucka Dvořáčková. Fotografie v původní velikosti a ve větším množství najdete ZDE.
