Jednalo se o koncert pražské skupiny Bezefšeho. Jak jsem záhy pochopil, šlo o koncert rozlučkový, neboť bubeník a zpěvák basových partů Jan „John" Sedláček se rozhodl napříště své aktivity přesunout mimo kapelu Bezefšeho. O kamarádském duchu v kapele svědčí i to, že tyto své aktivity přesouvá rovnou do poněkud vzdáleného zahraničí, kam na něj svou neúprosnou knutou nedosáhne despotický kapelník Michal Miklánek.
Přiznám se bez mučení, že členy výše jmenovaného seskupení poměrně dobře znám a mám je rád jako muzikanty i jako lidičky, protože je s nimi sranda a to, co dělají, dělají opravdu dobře. Jejich písničky hýří aranžérskými nápady a skvělý vokální projev dodává kapele charakteristický výraz. Zmiňovat zde, že Bezefšeho se věnují převážně spirituálům a gospelům, by asi pro čtenáře tohoto periodika bylo nošením dříví do lesa. Jenže ono to není tak docela pravda. O tom nás všechny přesvědčili na svém úterním koncertu. Celkem bez větších obtíží putovali hudebně od spirituálů a gospelů k latinským rytmům a vokálnímu rapu, aby svou produkci v závěru večera vyhrotili řízným big-beatem. To vše okořeněné tu a onde folkem či blues. Zkrátka večer byl opravdu pestrý. Jako host večera se představil sám oslavenec, který zazpíval dva krásné francouzské šansony, aby se pak dočkal toho, že mu celý sál mával šátky a prostěradly. No prostě rozlučka, jak se patří. Večer byl doplněn promítáním různého důkazního materiálu o prohřešcích a úchylkách oslavence.
Nebudu tvrdit, že Bezefšeho byli bezchybní. To v žádném případě. Ale kdo je, že? Drobné, ale opravdu drobné, okem laika takřka nepostřehnutelné muzikantské i pěvecké excesy vyvažují Bezefšeho obrovským nadšením, náladou, kompaktností vokálů a tím, že vyzařují pohodu, kterou dokážou přenést na svoje diváky, a to je devíza k nezaplacení. Pokud uvidite někde ve svém okolí plakát inzerující koncert kapely Bezefšeho, neváhejte, neboť Bezefšeho podávané v malých dávkách, neškodí v jakémkoliv množství.
