Press "Enter" to skip to content

Je to výborný ať je nebe jakýkoliv.

Dalo se to čekat. Taková renesančně všestranná osobnost, byť na výsost spokojená jako hybatel Copu, jednou stejně neodolá a udělá to. Vydá sólovou desku. Obvykle se takové věci dělají spíše z touhy zkusit si to, ukázat to ostatním,  nebo z pocitu neuspokojení či nedostatečné realizace v týmu. Tohle ale u Míši Leichta, jak ho tak znám,  asi nepřipadá v úvahu – a na CD je to okamžitě poznat. Kdo by čekal bluegrass, nebo „to co se nevešlo na kapelní desku" bude zklamán. Ostatně, kdo říká, že i Cop hraje bluegrass?

Na CD je hned od prvních tónů znát, že Míšu Leichta prostě bavilo shromáždit svoje písničky, které se nevejdou do žádné dosavadní známé Míšovy škatulky a natočit si je. Že nebyl nikým a ničím nucen, ani sám sebou. Ani neměl touhu nějak experimentovat, přinášet nějaké nečekané posuny kamsi nebo zásadní kroky. A když se nic takového nechce a chce se jen prostě hrát, pak z toho vzejde právě taková deska, jaká se mi točí v přehrávači. Nezařaditelná, a přesto pevně postavená v muzice, kterou Míša Leicht dělá s Copem. Moderní a přitom kytarově i jakoby „direstraitovsky" úsporná. Poučená tím, co se v hudbě v minulých desetiletích událo. A co mě překvapilo nejvíc – civilní a umírněná ve zpěvu a v textech obsahově vypravěčsky důvěrná. Jakoby M.Leicht, vždycky tolik výrazný na pódiu, chtěl ukázat, že za tím „vnějškovým drivem" je hlubší vnitřní základ. A proto zpívá tak, aby se posluchač mohl soustředit nejen na melodii písničky, ale zejména na obsah textu. Ostatně, i samotné názvy písní jsou jakoby přesně cíleny – jedno- nanejvýše dvouslovné. Nebo že by to „výrazové usazení" souviselo i s kalendářem? (jsme s ML stejný ročník, kéž by takhle zrály i moje recenze… )

 Ale – a to bude ono – nejvíce jsem myslel při poslechu desky Míši Leichta na Marka Knopflera, a to hned od první písničky – Lump. Ta další, Dost času nebo Zbejvá jsou trošku instrumentačně tvrdší, o to více vynikne Míšův zpěv – nenechá se strhnout a od melodie si udržuje odstup. Bonnie a Bert či Modrý chlapi se blíží vypravěčskému stylu  J.Cashe i tématickému okruhu jeho písní – příběhy z hranice mezi zákonem a spravedlností. Titulní píseň je navíc ukázkou úspornosti, která vystupňuje výsledný efekt. Pomalejší Nástrahy se na druhou stranu jen tak tak vyhnuly Smolíkovské kýčovitosti, Svědomí pak burianovské blábolivosti – ale nakonec to dobře dopadlo. Nechybí umírněná verze blues – umírněná hudebně, tématicky bluesová stoprocentně (Prachy). V běhu nebo Pražce jsou ale zase zpátky u Dire Straits.  

Když se mi CD dostávalo do ruky za jiným než recenzním účelem, bylo s mírným upozorněním – „opatrně s výběrem písní" a já čekal něco jako nářez. Po prvním poslechu bych ale vybral asi všechno – znalce hudebních  kontextů  Míša potěší, laiky zaujme. Nějak se mi zatím nikdy  nechtělo jít na koncert sólisty Míši Leichta, vždycky jsem chodil na něj s Copem. Teď se musím vypravit i na nějaké jeho sólové vystoupení. A vám doporučuji totéž. No a tu desku samozřejmě taky. Z této strany nečekaný vrchol sezóny.
 

Míša Leicht: Je to dobrý… nebe je modrý   Good day rec., 2006,  35,28 **********

Lump, Dost času, Je to dobrý, Nástrahy, Bonnie a Bert, Prachy, V běhu, Modrý chlapi, Pražce, Svědomí, Zbejvá, Nalejvej.