Press "Enter" to skip to content

Různobarevná tráva pod Barborou

Má obava, že Kutnohorská kocábka je pouze pidlikací festival, kde každá kapela musí mít aspoň jedno banjo, se ukázala být předsudkem. Aspoň pro páteční večer, jehož podstatnou část jsem zažil na vlastní uši.

Kdyby rychlík z Prahy nenabral zpoždění, možná bych do areálu letního kina dorazil současně se startem dvoudenního festivalu. Pátky bývají co do návštěvnosti slabší, jak mi potvrdili místní znalci, proto děkuji velice pořadatelům, že mě jako osobu od tisku nechali vstoupit zadarmo. Možná byl o něco opožděný příchod lepší – Fíci (ano, to je ta letitá kapela z rodu kamelotofilů) se pěkně rozehráli a v sérii písniček zakončené Vůní léta (známou v podání Jany Dolákové a Fragmentu) působili sezpívaně, suverénně a dokonce i nápaditě. Téměř celý set Fíků pěvecky odtáhl frontman Miloš Lehký, za mé přítomnosti pustil k sólu zpěvačku Pavlu Bělíkovou (ex-Pouta) jen jednou a síly mu pak v závěry už chyběly. Zejména přídavkové Zachraňte koně bylo pro jeho spíš níž posazený hlas už příliš velké sousto. Nicméně si myslím, že Fíci rozhodně nejsou vyhořelým palivem a při pečlivějším výběru repertoáru by se vyjímali dobře i na významnějších festivalech.

Dessert - ilustrační fotoJednoznačný folk na pódiu vystřídala jednoznačná bluegrassová tradice. Dessert si i v šesti lidech vystačil s dvěma mikrofony, na něž vystřihl celou řadu modrotrávních standardů (samozřejmě v angličtině). Čtyři pánové a dvě dámy se nehnali do extrémních temp, zato prokázali výbornou sehranost i sezpívanost. I hra na prostorový mikrofon zasluhuje pochvalu – všechny nástroje i hlasy byly dobře slyšet. Za speciální zmínku stojí sklepní bas Ivana Zábelky, který se prosadil zejména v acapelových skladbách. K dokonalosti chybí Dessertu snad jen výrazný tenor, případně mužský vokál, který by zespoda dobře doplňoval dámský dvojhlas.

Blue Ground už je jiný šálek čaje. Obrazně řečeno, namísto vestiček a krinolín se objevily stetsony, a přestože jde o muzikanty známé z čistě bluegrassových formací (bratři Mikulášové, Jarda Teska, Zbyněk Bureš), ozvala se moderní country. Přitom si myslím ve shodě s Milošem, který Blueground slyšel o týden dřív v Bystřičce, že nejde jen o hraní si na Cashe a Kristoffersony, nýbrž o svébytnou a docela nápaditou muziku. Kombinace bluegrassového vokálu (to se nedá svítit, návyky z domovských kapel se jen tak neodmažou) s tvrdším spodkem je roztomilá a přinejmenším osvěžující.

Zatímco na pódiu probíhala výměna účinkujících, pracovně jsem se vzdálil a nad areálem jsem si povídal s Míšou Leichtem. Tuláky, toho večera čtvrté v pořadí, jsem tak slyšel jen odrazem od lesa; jelikož jsem je však slyšel v plné míře týden předtím na Budyňském poutníkovi, stačilo si jen ověřit, že hrají v podstatě to samé co minulou sobotu, tedy trampgrass a známé trampské či country písně, a to v pohodě a uvolněností odpovídající dvaceti letům skupiny. Pravda, v Budyni vícehlas spíš staršího souboru nepůsobil tak kompaktně, tady jsem to bohužel nemohl posoudit ani porovnat kupříkladu s podobně stavěným vokálem již zmíněného Dessertu.

O závěrečném Copu, který měl vyhrazený čas až do půlnoci, opravdu referovat nemůžu, protože tou dobou už mě vezl poslední vlak k Praze. Z věrohodných zdrojů ale vím, že se jim vystoupení opravdu povedlo a že – možná i vlivem sólové desky Míši Leichta – bylo ještě pohodovější a uvolněnější než jindy. Správný vrchol večera. Nevadí, na Cop si zajdu jindy.