Skupina se jmenuje Do větru a tak i název CD je samozřejmě variací na jméno kapely: Myšlenky do větru. Nu a název pak bezděčně splňuje definici kouzla nechtěného: Výsledek tak nějak taky míří do větru.
Myslel jsem si, že tenhle druh bloudivého jazz-folku už je za námi, k jeho nejsilnější podobě ho dovedli Jarabáci, když se vybláznili z opojení saxofony a violoncely a to už deset let bude. A náhle je zde zbrusu nová deska, jakoby vystřižená z dob experimentálního zahledění folku do sebe, do nástrojových exhibicí, rozervaných nepřehledných melodií, z nich trčících sólistů, hrajících dlouhá sóla a prostému člověku nesrozumitelných (rozuměj intelektuálních) textů mumlaných – jako bych to viděl – s minimem intonace civilními (protože neškolenými) hlasy do bambulky mikrofonu. V hudbě v tomto případě dominuje okouzlení trombónem znějícím jako trubka s dusítkem a dvěma flétnami, podporováno klavírem a elektrickými kytarami.
Problém bude v tom, že zřetelně nepřichází dostatek inspirace a ta je tak nahrazována variacemi a kombinacemi na „začátky zespoda", pseudoimprovizační sóla a „náhlé konce". A to nejen v melodiích, ale i v aranžích a vokálech. Spočítejte si, kolikrát se tam objevuje vokální křovinotvorné „ááááá" event. „tadaptap" natahující písničku, a několikrát jím píseň dokonce začíná či končí (Zápraží, Neznámá,Myšlenky co chtějí znít, Lodi má, ) nebo kolikrát skladba začíná stejným schématem pomalého rozjezdu jednoho nástroje, k němuž se po několika taktech přidají další a změní tempo (Modravý dým, Jaro, Lodi má, V dálkách, Hudba začíná, Žabákův půlměsíc – mimochodem, zkuste si u toho vlaku na začátku této skladby spočítat nápravy – ono totiž i to klapání kol o styky kolejnic má svou logiku). A k tomu ještě uchoslyšně zapomínají na publikum, aspoň to na mě tak působí. Prostě ten přístup „my si tu něco hrajeme a vy se starejte co". Docela si dovedu představit (abych definoval i „očividně") , že na jevišti sólisté odehrají svoje party na jevišti zahleděni do země, na nástroj, nebo dokonce otočeni k publiku zády.
Vzhledem k tomu, jakého druhu texty v tomto případě jsou, v bookletu trestuhodně chybí v tištěné formě. V některých případech mi přišlo, že otištěním textu by spadlo roucho „intelektuality" a objevila by se jejich popisnost („Vítr ve větvích spí/ jenom se houpá/hladina hloupá" nebo „Na paletách dámy se vybarvily /v očích blesky/počítám všecky/mý rozmary nálady spí" či dokonce „Najednou svítá /stíny noční mění se v záři /co obléká tíhy mostů/ neznámých nezvaných hostů /nám přibývá /jakoby krájel zrakem ..?.. úsměvy loudí…" ). Zato je booklet plný skupinových podzimních fotografií, z nichž dýchá sice pohoda, ale taková ta posmutnělá, až nostalgická. Členové kapely vždy kamsi hledí, zřejmě to má také symbolizovat to „do větru".
Výše uvedenou kombinací je pak výsledná hudba bohužel docela out. Předchozí řádky jsem si několikrát četl a říkal si, proboha, najdi na tom něco k pochválení, vždyť všechny členy kapely jistě jejich muzika baví, věnují se jí naplno, přináší jim uspokojení a dělají ji upřímně, takže nakonec jde jen o dojem jednoho posluchače a ty to takhle zařízneš. No, tak tedy: jako meditativní kulisa by to bylo dobré, ale bez textů. Z tohoto hlediska vede jasně Samba. Texty by byly dobré jako abstraktní poezie – ale bez hudby. Je tam pár příjemných několikavteřinových záblesků hudebního nápadu (bohužel pak místo rozvinutí jen rozmělněného). Dohromady se pak všechny složky písniček vzácně sčítají a předstírají hloubku - a když tu hloubku začnete hledat, narazíte na mělčinu, asi tak po kotníky. Sice je to koupel průzračně čistá, ale neponoříte se do ní.
Do větru: Myšlenky do větru FT rec. 2006 52 min. ***
Básník, Samba, V dálkách, Sonáta pro tebe, Ponocný, Hudba začíná, Žabákův půlměsíc, V přízemí, Modravý dým, Sny ve věžích, Zápraží, Neznámá, Myšlenky co chtějí znít, Lodi má, Jaro, Poslední blues.
