Press "Enter" to skip to content

P(okus) O PL(ytký) OR(gasmus)

Tak máme nového severomoravského Mika Oldfielda. Dlouho mi nebylo jasné, kam Tomáš Kočko směřuje, až se to albem Poplór vylouplo. Pamatuji si, jak byl Tomáš Kočko u vytržení nad mými recenzemi, když jsem začínal psát (a on kompilovat) a jak jeho nadšení opadlo, když došla řada na jeho desky a stal se pro mě prototypem znásilňování folklóru,  misionářem, v jehož stopách přicházeli další plenitelé této zahrádky. Ne vždy jsem byl ale na něj ošklivý – naposledy jsem ho velmi pochválil za aranžérský podíl na albu Těšínské nebe. Kdyby se tak švec držel svého kopyta! Ale když ono to tak táhne k velkým dílům a lidoví neznámí autoři se nemohou bránit, maximálně se v hrobě bezmocně otáčejí jak vrtule.

Album pojmenoval  Poplór Kočko přímo geniálně – ideálně totiž  spojil oba žánry – pop a folklór, bohužel, spojil jejich špatné vlastnosti a ty dobré někam zahodil. Možná bych ho tedy mohl nazvat jako Antioldfielda. Mike Oldfield se také nechával inspirovat lidovými motivy a nápěvy, zakomponovával do nich prvky popové a rozvíjel je na rozsáhlých plochách. Pravda, 40 minut Tubular Bells ještě Kočko nedosahuje, ale zdatně se jim blíží – skladby mají až 8 minut, 4-5 minut je standard, jen jedna (Polská) je ošizena na minuty dvě. A taky si to Mike odehrál většinou všechno sám, Tomáš zatím ještě potřebuje „orchestr". Ale ten hlavní rozdíl bude jinde: Oldfield sděluje poselství, Kočko opakuje již řečené. Oldfield na lidových základech staví, Kočko rekonstruuje hotové stavby, a to ještě jen většinou formou nové omítky.

Tomáš Kočko. foto z www.kocko.czTak jak se to dělá: vymyslí se téma – zde zeměpis. Autor je ostatně tématickými celky posedlý, už to tuším odnesly kopce a jiné přírodniny. Vezmou se písně s  typickými znaky jednotlivých regionů a ty se repetitivně rozvinou na dostatečnou plochu. Postupně se jde od velkých celků až na mikroregiony, řečeno terminologií EU (Pohanská – Severská  – Moravská – Slezská – Beskyd-ska). Použije se text s krajovými atributy a v místním nářečí (nevadí, že to někdy zní, jako když v padesátých letech Kučerovci, dej jim pámbu věčnou slávu, zpívali indonézsky – taky jsme jim museli prostě věřit, živého Indonésana jsme viděli až o 20 let později). Pro jistotu se ale na bookletu texty přeloží do angličtiny. Je-li problém sehnat písničku z příslušné oblasti prostě proto, že takový kraj není, dokomponuje se – (Severská, Pohanská) – takhle by hráli, kdyby byli. Nezapomene se ukázat, že autor, právě tak jako prostý lid, má mezi vší tou dřinou smysl pro humor a že stylu ska by se docela dobře mohlo dařit i v Beskydech (pokud tu dokonce není jinotajně naznačen nějaký společný produkt třeba pěstitelů nějakých rostlin v Beskydech a v zemích, kde je ska doma). Nevadí, že skáčko je vesměs hudebně houpavé, ale textově energické a že beskydské flétny, nervózně pištící, a neutrálně popisný text (byť o jeho autenticitě není pochyb) do něj prostě nepatří. Některé skladby se postaví do kontrastu – Česká, Moravská – aby se ukázalo, že v Čechách folklór zdegeneroval do dechovky nebo rocku. Nejlépe tedy vyjdou ty, které jsou exotické, protože vzdálené i pro samotného interpreta a nedají se tak snadno uchopit či vlastně polapit – Srbská a Ruská. K tomu všemu se nezapomene na výrazný motiv ve většině skladeb (to je ten popový aspekt) a použijí se vedle sebe historické i moderní nástroje. Mužské hlasy pak většinou  hrdinně řvou, ženské naopak tajemně či eroticky šeptají. Na obal se vyfotí lidové stařenky v krojích nadšeně na dvoře lidového stavení naslouchající dnes již obstarožnímu, leč nedávno ještě modernímu radiomagnetofonu (určitě jste na netu viděli ten obrázek podobných stařenek, jak zírají na počítač – inu, hned víme, kde se Tom inspiroval!).

A deska je na světě. Užijte si ji. Čím jsou např. Poupata v popu, tím je kterákoliv ze skladeb na CD ve folklóru. I když, pravda, abych jen nekritizoval – tak nebezpečná pro folklór jako ty předchozí už není – ten pop z ní ční tak, že jakékoliv nebezpečí pomýlení posluchačstva neutralizuje. Vezměte si ji na dovolenou a pusťte příslušnou píseň v kraji, kde se budete dovolenkovat. Ale pak se nedivte, co se bude dít. Řečeno slovy M. Černého – abyste neřekli, že jsem vás nevaroval.

PS: Proč je toho ale proboha jen 46 minut? Víš, Tomáši, kolik má CD kapacitu? Víš, kolik je zemí, krajů, regionů, okresů a žup? Co provedly ty, co se na ně nedostalo? Není v tom ekonomický kalkul? Nebo dokonce inspirační nedostatečnost? I když vlastně, i 46 minut je v tomto případě až dost.

Tomáš Kočko a Orchestr: Poplór, Indies 2006, 46:38

Česká, Moravská, Polská, Srbská, Ruská, Slezská, Severská, Pohanská, Beskyd-ska.

Fotografie z křtu alba v pražském Paláci Akropolis převzata z  www.kocko.cz – fotil Ondřej Besperát.