Press "Enter" to skip to content

O Vysockém bez Vysockého

O připravovaném večeru k 26. výročí úmrtí Vladimira Vysockého jsem se dozvěděl naprostou náhodou, ale naštěstí včas. Už při příchodu k Městské knihovně v Praze, kde se měl „koncert bardů" konat, jsem začínal tušit, že mě čekají nevšední zážitky. Projít mezi chlapíky v neprůstřelných vestách, kteří kolem sebe stříleli ze samopalů (šlo o natáčení jakéhosi dokumentu), se mi však naštěstí podařilo bez újmy na zdraví, a těsně před koncertem ohlušující střelba konečně utichla.

Úvod jednotlivých bloků zprostředkovala moderátorka, což dodávalo večeru punc vyšší úrovně, jakkoli některé prezentované informace úplně neodpovídaly skutečnosti. Jako první účinkující byli uvedeni Milan Dvořák a Věra Slunéčková. Pan Dvořák je tlumočník a překladatel a překlady písní ruských bardů jsou jen jednou z mnoha oblastí, kterým se věnuje (ostatně české texty písní Pravda a Lež či Dialog u televize, jež hrává Jarek Nohavica, pocházejí právě od něj); paní Slunéčková je mimo jiné herečkou a překladatelkou, pokud je mi známo. Střídavě i společně zazpívali (a pan Dvořák zasvěceným komentářem doprovodil) celkem pět překladů Vysockého písní včetně mírně odlišné verze zmíněného Dialogu u televize. Byl jsem překvapen, jak silné jsou tyto písně i bez typického chraplavě-řvavého projevu autora a jak dobře se k nim hodí jasný hlas paní Slunéčkové. I přes občasná zaškobrtnutí kytarového doprovodu pro mě tento blok byl úžasným zážitkem a otevřel mi další cesty k písním Vladimira Vysockého.

Druhým účinkujícím byl Jiří Vondrák, známý mimo i jiné jako režisér a dokumentarista. Zahrál dva překlady Vysockého, vyprávěl o svých setkáních s Bulatem Okudžavou a připojil také tři překlady jeho písní spolu s kratičkou vlastní „ohlasovou" písničkou. I když kytarový doprovod zněl ve srovnání se studiovými aranžemi na albech z pochopitelných důvodů poněkud chudě, evidentně vřelý vztah interpreta k autorům originálů tuto skutečnost bohatě vyvážil.

Závěr první části obstaral Jiří Dědeček (profesí mimo jiné také překladatel), který překvapil dvěma překlady písní Vysockého z vlastní dílny (jakkoli bylo znát, že jde o čerstvé přírůstky). Kromě toho zahrál několik svých starších písní, většinou se stopami ruských melodií.

Po přestávce byl na pódium uveden režisér moskevského divadla U Nikitskich vorot Mark Rozovskij spolu se dvěma hudebnicemi, jež ho doprovázely na klávesy a housle. Ve svém bloku pan Rozovskij zazpíval několik písní z divadelních her a zhudebněných básní. Ačkoli souvislost s Vladimirem Vysockým byla jen velmi vzdálená, šlo o zajímavý umělecký zážitek, zejména díky zpěvu, do kterého interpret (podobně jako Vladimir Vysockij) vkládal skutečně mnoho emocí. Opravdu by mě zajímalo, jak to Rusové dělají, že svůj typický smutek dokážou ukrýt snad do všech melodií, aniž by si byly nějak zvlášť podobné…

Bohužel, tento blok programu paradoxně velmi utrpěl snahou vyjít vstříc českému publiku. Simultánní překlad je pro podobné akce naprosto nevhodný (koho vůbec mohlo něco takového napadnout!), nemluvě o několika překladatelských lapsech, jejichž svědky jsme byli. Myslím, že u programu tohoto typu lze u publika očekávat alespoň základní znalost ruštiny, takže je tlumočení zbytečné; koneckonců, značnou část zhruba stovky přítomných tvořili evidentně rodilí mluvčí, což asi rovněž bylo možné předpokládat.

Nechci se pouštět do úvah nad poněkud obskurním motivem koncertu ani nad evidentně nedostatečnou (či nesprávně cílenou) propagací celé akce – co bylo, je pryč, a stesky jsou k ničemu. Dny Moskvy v Praze pokračují mimo jiné výstavou fotografií 26 let bez Vladimira Vysockého (na Staroměstské radnici) a osobně jsem velmi rád, že u nás lidem (pořadatelům, interpretům i posluchačům) na ruské kultuře stále ještě záleží.

Koncert bardů k 26. výročí úmrtí Vladimira Vysockého (24. 9. 2006, Městská knihovna v Praze)
Účinkující: Milan Dvořák a Věra Slunéčková, Jiří Vondrák, Jiří Dědeček, Mark Rozovskij