Press "Enter" to skip to content

Mokrá planeta

V několika minulých recenzích na nové a nové desky Kamelotu jsem byl  trošku rozpačitý, protože jsem nevěděl pořádně, co napsat – Kamelot hrál stále stejně,  Roman Horký zpíval stále stejně o stále stejných tématech – vytknout se tomu v podstatě nic nedalo – byl to osvědčený model a zabíral, Roman Horký navíc dokázal udržet úspěšně jistý nadhled nad tématem probíraným v písni a přidat něco mírně neotřelého pohledu na věc. Občas sice upadal až do moc banálních důvěrností (Island) ale stále to bylo v mezích vkusu.

Jak se tak ale interpret vyvíjí, stane se některému, že má pocit, že sdělovat názor na svět skrze obyčejná, v tomto případě trampská témata už není jaksi dost dobré, a chce či musí se vyjádřit k tématům nadčasovým, meziprostorovým až mimoplanetárním, pokud možno i odpovídajícím slovníkem. Roman Horký a Kamelot by nebyli první, svého času takto zbytnělo ego v jiném hudebním žánru Olympicu a Petru Jandovi, kdy mu už prostá témata sdělená prostými slovy nebyla dost dobrá (Slzy tvý mámy, Únos a Na to znamení stůj) a potřeboval velké monotématické plochy, z nichž Ulice byla ještě nejmírnější a nejpřijatelnější. Předpovídám, že příští album Kamelotu bude tzv. „komponované", pokud se za ně nedá považovat již toto.

Už název Modrá planeta a obal bookletu, kdy Kameloti odkudsi hledí na Zemi (čert vem, že titulem „modrá planeta" je míněna Země, ale podle obrázku na modré planetě stojí a zemi pozorují) napovídá, že se kapela vydala hodně vysoko, kam smrtelník hned tak nemůže, a že bude řešit něco, na co smrtelník nestačí. Titulní písnička to pak svým pompézním aranžmá jen potvrdí. Roman Horký má pocit spasitele a vrší jednu frázi na druhou a jedno přirovnání na druhé: „matko bohů, sestro hvězd," tituluje nebohou planetu, a ta se nestačí otáčet jak se diví. Když tak by byla sestrou planet, podotkl by astronom. Skladba se pak vyvíjí k Jean-Michel-Jarreovské pompéznosti, místy až hudebně nesrozumitelné. V tomto duchu je i následující Očarovaná a ještě jedna: Zlatá Ruth. V ostatních  skladbách tenhle tlak trochu poleví a nejlepší je Roman Horký v písničkách, kde je alespoň naoko sám za sebe: Dvě pírka v písku, Nemáme to lehký nebo Vánoční čas. Tyhle písně jsou i instrumentačně prosté a jakoby vyvažují ty ostatní. Skladba Američan je ovšem na druhou stranu  úlet, byť dokreslený instrumentačně dechovou sekcí, což je představa, kterou vytvořil zřejmě film Zasněžená romance, a od té doby se to v Čechách traduje, že Amíci hrají jen a jen swing. V našich žánrech to pak hojně podpořil Honza Vyčítal, ale ten byla aspoň první. V některých písních pak prostě jednoduše jen „spadne řemen": Den sv. Patrika (představoval bych si Iry temperamentnější) a Až spadne opona (vida, nejen řemen…). No a abych dodal důkaz pro paralelu s Olympicem, poslechněte si Stůj, neriskuj, a přiřadíte si k němu sami odpovídající titul z repertoáru nestorů českého popu a rocku. Znalci pak přidají ještě Katapult a Půlnoční závodní dráhu. I když chápu, že Stůj, neriskuj je inspirováno událostmi  z blízkého okolí R. H.

A také chápu, že R. H. po dotočení alba měl nutkavou touhu zmizet. Neměl to lehký, řečeno s titulem jedné písně z alba.

Kamelot: Modrá planeta, Monitor 2006, 41:23 *****

Modrá planeta, Očarovaná, Dvě pírka v písku, Předtucha, Američan, Nemáme to lehký, Zlatá Ruth, Den svatého Patrika, Stůj, neriskuj, V kukuřičném poli, Vánoční čas, Až spadne opona.