Press "Enter" to skip to content

Pátá za pět (hvězdiček)

František Nedvěd si myslí, že mám nějaký problém. Možná ano, ale maximálně s jeho deskami. Ne s každou, začalo to v sólové číselné řadě asi tak tou třetí a vrcholilo čtvrtou. Tu pátou – tradičně trampskou jsem už v podstatě pochválil, ale nějak to asi nebylo poznat, nebo to Františkovi někdo špatně přečetl… takže tahle Pátá je vlastně šestá. Předpověděl jsem i polovinu názvu – tipoval jsem, že se bude jmenovat Pátá kolona. Zásah z 50 %. A z 50 % František Nedvěd splnil i mou další předpověď – v míře větší než na předchozích deskách obvyklé zalovil ve VLASTNÍM autorském šuplíku. Já doporučoval v minulé recenzi bezostyšně vykrást šuplík bratrův, ale ani tohle není, jak je na albu slyšet, špatná volba, zejména když se nesnažil opětovně dobýt baštu country, ale podnikl i výlet na námluvy s jazzíkem. .

Vlastních písní, kompletně, nebo s textem D. Vančury tam má 5 plus jednu převzatou s vlastním textem. Ostatní převzaté pak textoval Dušan Vančura. A jak už je na deskách F. Nedvěda zvykem, s tématy ani slovníkem textů si D. V. moc hlavu nelámal. A tak se setkáváme se stejnými tématy jako na minulých deskách, sdělovanými se stále stejnými omračujícími banalitami. Laťku nastaví tak nízko, že už ji ani podlézt pak nejde, hned první píseň, tohle téma má František zatím na každém sólovém albu (Jen trpělivost lásko má), a pak už vám to ani nepřijde. Ale je jich, díky výše uvedené vlastní tvorbě, podstatně méně.

obal CDZ  převzatých je jeden vyslovený hit  a je také současně  písničkou pro jazzové fajnšmekry: Klídek. Ale i Opuštěnej lokál není špatný – ukazuje se, že když D. Vančura opustí „ich-formu" a začne psát spíše popisné příběhy, zlepší se o 100 % a posluchače napadne i kacířská myšlenka, že posun Františka Nedvěda od trampské písně  ke country byl omylem a že tou trefou je posun k jazzu (který ostatně byl i u základů písně trampské). A pak je tam ještě  jedna píseň od Plavců: Jsi mým osudem. Decentní verze s vědomím, že lepší než originál to být nemůže. Ale i tak  František potvrzuje, že jeho síla je opravdu v interpretaci. Ostatní převzaté verze s klidem pomiňme.

Zato ve vlastních písničkách F. Nedvěd naznačil, že je schopen nosných, a přitom ne prostě prvoplánových melodií nejen autorsky, ale i interpretačně (to ale víme od dob Brontosaurů), a z hlediska textů si napíše věci, které mu lze i věřit. Mým tipem je Houpací křeslo. Naopak doslova nechutná je skladba Blaník, kde kromě názvu rozhlasové stanice (cudně se ale píseň tváří, že se zpívá o kopci), která snad jediná bude schopná tuhle věc hrát, se rýmuje ještě patník/blatník. Takovouhle objednávku realizoval naposledy tuším Petr Spálený. No a jinak je to, jak kdyby to z oka vypadlo tomu pumpaři s eskymama.

Doprovodná skupina hraje univerzálně a přiměřeně moderně countryově, dostatečně bez vlastní tváře, aby bylo možno písničky hrát eventuálně i jen na kytaru. Někdy je ale instrumentačně nepřehledná a propletená tak, že spíš ruší, zejména když František jasně dává najevo, že frontman je on.

Fr. Nedvěd v podstatě jde správným směrem, po „splnění snu" na svých prvních dvou sólových CD a po „rozmělnění snu" na dalších dvou nachází cestu k vlastní autorské tváři (tu interpretační mu nikdo neupírá). Zatímco na třetí a čtvrté album jsem čekal s obavami, na šesté (vlastně sedmé) se docela těším. A vy můžete taky. Zejména kdyby František, když už nechce být trampem jako bratr, vykročil směrem k jazzu, jak na této desce naznačil, a D. Vančura, když už se ho František nechce vzdát, zapomněl na 1. osobu jednotného čísla. Ale country  vyznání  jim fakt nejdou ani jednomu.

Fr. Nedvěd: Pátá, 2006, *****