Press "Enter" to skip to content

Lucrezia Šestá Nejpestřejší

Znojemská Lucrezia Borgia je velmi plodná kapela. Novinka Válka růží je její už šesté album od roku 2003! Tato skutečnost samozřejmě musí recenzenta nutit k větší obezřetnosti, protože nadměrně plodní autoři zpravidla trpí nedostatkem autocenzury a nahrávají díla horší než podprůměrná. Navíc jsem měl k minulým albům kapely vážné výhrady, zejména co se zpěvu a vůbec interpretace týká. A tak když jsem si novinku pozorně poslechl, byl jsem velmi, ale skutečně velmi mile překvapen.

Lucrezia Borgia se posunula, a to hned dvakrát. Jednak došlo k posunu interpretačnímu (o kterém bude řeč dál), jednak autorskému. Od historických reminiscencí (které zůstaly například v závěrečných Stromech) má její současný projev mnohem blíž ke keltskému folku, ať už si pod tímto pojmem představujeme cokoli. Keltský svět podle Lucrezie a především podle jejího kapelníka (a hlavního autora) Antonína Macečka, to jsou elfové (Stonehenge), runy (Období magických obřadů) i tanec a whisky (Whisky, Bukvice). Výběr témat tedy místy až kýčovitý, ale Maceček coby textař to vyvažuje jinde (hodně se mi líbil třeba vtip s Žižkou sedícím pod bonsají ve Stromech).

Válka růží je zatím nejdotaženější album Lucrezie Borgie, pokud jde o hudební aranže a interpretaci (stále hovořím o nástrojích, nikoli o zpěvu). Po stránce zvuku tentokrát nemám výhrady. Kapela umí ústrojně používat nástroje historické (cistra) i moderní (klávesy), a tak je album velmi pestré (srovnej třeba vyšperkovanou Paní všech ponorných vod a balkánsky drnkavý doprovod v Rychlém koni a širé stepi). Navíc Znojemské napadlo spojit se v několika písních síly s Kelty ještě zkušenějšími, a sice s jihočeskou kapelou Shivers. Že to byl dobrý nápad, můžete ocenit nejen v rozsáhlé (několikavěté) kompozici Bukvice, ale také v melodické písni Stonehenge, v titulní Válce růží (s irskou píšťalou whistle) či v úvodním Období magických obřadů (s výraznými houslemi).

Zpěv podle mne zůstává nejslabším článkem kapely, nicméně i zde k posunu došlo. Kapelník Antonín Maceček samozřejmě stále spíše řve než zpívá (komicky pak vyzní například natahovaná koncovka „dááá" ve Stromech), ale ve skočných písních jako Ať se dělo, co se dělo to nevadí (pouze u Čertovské si marně lámu hlavu, zda je falešně zazpívaná úmyslně). Ze tří mužů-zpěváků v kapele má nejpříjemnější a nejpřirozenější hlas Milan Kratochvíl, zatímco z obou zpěvaček se bych si opakovaně mnohem raději poslechl Janu Vojáčkovou (ačkoli i ona zpívá místy nejistě). Projev Ivy Burdové je na zvolený hudební styl až příliš exaltovaný. Právě spojením několika různých hlasových poloh vznikají na albu zajímavé situace. Jednou se například dvojhlas moc nepovede (S láskou ve znamení), jinde jsou sbory velmi příjemné (Zimostráz). Jako dobrý nápad vnímám závěrečnou píseň Stromy, ve které se jednotliví zpěváci představí jeden pod druhém, přičemž posluchač může scénář sledovat v bookletu.

Mimochodem na bookletu si kapela dala tentokrát velmi záležet. Album vyšlo v digipackovém balení, knížečka obsahuje všechny texty informace o kapele a hostech (v případě kapely samotné bohužel bez rozpisu sólových partů k jednotlivým písním) i přehled dosavadní diskografie a kontakt na kapelu. Sám bych asi volil čitelnější typ písma (hlavně velké „T" si stále pletu s „J"), ale to je otázka vkusu.

Je těžké v dnešní době natočit album „autorských keltských" písní, aby se autor neopakoval. O klišé v textech jsem už psal a po hudební stránce se Antonín Maceček také nevyhne podobnosti s tím, co už bylo napsáno (předehra Stonehenge mi okamžitě připomněla Divokej horskej tymián). Ale to nic nemění na tom, že Lucrezia Borgia natočila své zatím bezkonkurenčně nejlepší album. Teď to chce laťku minimálně udržet.

Lucrezia Borgia: Válka růží, vydáno vlastním nákladem 2006, celkový čas: 45:06