Nové CD si Poutníci vydali sami a také se starají sami o jeho propagaci, alespoň reklamní spot si namluvili sami a sami si ho i prodávají, mimo jiné i na internetu. Chvályhodná je komplexnost snahy udržet se v povědomí publika, nejen pravidelným koncertováním po celé republice a pravidelným informováním o těchto koncertech, ale i produkcí desky, chce se mi říct, stůj co stůj.
Při téhle dlouhodobé snaze a péči mě trošku mrzí celková image nové desky, která začíná už názvem – Poutníci 2006. Takhle pojmenovávají své desky debutanti nebo ti, kdo dvacet let nic nevydali, ale ne kapela, která má za sebou a na svém kontě to, co Poutníci. Už podle první písně by se mohlo jmenovat, a bylo by to dokonce symbolické: „I železo se musí kout". Možná to ale mělo naznačit, že i obsah bude podobný. Dere se mi na jazyk, vlastně na klávesnici slovo „šedivý", ale nechci ho napsat přímo. Jednak mám pro Poutníky slabost, jednak ta deska v kontextu současného stavu našich žánrů countryových a bluegrassových vůbec není špatná, ale nějak jsem si zvykl od Poutníků s každou další deskou čekat stále víc a víc a oni to plnili a plnili. Až teď…
Určitě se dočkáte typického „poutnického" zvuku s vystupujícím a charakteristickým banjem. Určitě se dočkáte typického a skupinu identifikujícího vokálního projevu příslušných zpěváků kapely. Samozřejmě, že se Poutníci nedopouštějí žádných chyb v hráčských výkonech a jistěže i aranže jsou tradičně detailně vyšívané. I texty převážně pánů Prudila, Jablonského a Poly jsou ukázkou, jak lze filosoficky přemítat, a přitom nesklouznout k banalitám a nesmyslům. Konečně zase várka textů, které se dobře nejen poslouchají, ale i čtou. Horší to bude, budete-li hledat nějaké výrazové kontrasty, přechody či alespoň změny temp – moc se nedočkáte. Deska vám splyne v jednu velkou skladbu Poutníků, a čím více se budete blížit k závěru, tím více budete čekat, kdy se konečně něco stane nebo kdy to aspoň skončí. Zatímco předchozí alba Poutníků si pouštím vždy s ohledem na to, že jsou tam nějaké „pecky" (na tom předposledním třeba Stará pošta), tohle si budu pouštět zřejmě jako „poutnickou kulisu" – Poutníci mi budou znít, ale nebudou vyrušovat. Potíž je v tom, že od Poutníků jsem se vyrušovat vždy nechal rád. Chybí mi instrumentálka. Chybí mi víc nových verzí starších či polozapomenutých písní („Plán" mě neuspokojil). U té minulé mi po prvním přehrání bylo jasné, ke kterým písním z ní se budu vracet, u téhle desky i po několikátém poslechu sice vím, že se k ní budu vracet, ale pořád nevím, proč vlastně.
Třeba si tam ale najdete své hity (většinou ovšem asi především podle textu), podobně jako naopak někdo nenašel nic zajímavého na předchozí desce, zatímco já ano. Možná že vás zaujme „Máš svůj plán" s vloženou mezihrou (ale původní verze má napětí víc i bez mezihry), možná dlouhá, ale sugestivní Vlna za vlnou či momentka Šaty na ramínkách, třeba nadčasová Šifra mistra Leonarda nebo optimisticky neodvratitelná Já stárnu. Nechce se mi věřit, že by byli Poutníci ze stárnutí unavení nebo že by točili jen z povinnosti… Tak jak to, že jsem se s touhle deskou nepotkal?
I železo se musí kout, Máš jen svůj plán, Krásná barakuda, Tak jsem se ptal, Vlna za vlnou, Já stárnu, Fata Morgana, Má dívka, Šaty na ramínkách, Velký vůz, Šifra mistra Leonarda, Poslední jízda, Vítr vál
