Press "Enter" to skip to content

Zdeněk Král komponuje nebo hraje téměř denně

Skladatel, klavírista a hudební improvizátor Zdeněk Král (1971) vystudoval teplickou Konzervatoř a Hudební fakultu brněnské JAMU. Králův hudební záběr sahá od písní ve stylu folk&country, hudby jazzové, rockové, fussion, scénické, elektroakustické, čistě písňové až po hudbu vážnou. K šansonu má blízko jeho album Balada pro Bardotku, které před dvěma lety natočil se zpěvačkou a herečkou Marianou Chmelařovou, alias Minach. Především o něm jsme si se Zdeňkem Králem povídali.

Jak jste se s Minach seznámil?

      „Mariana Chmelařová mi byla dlouhá léta kolegyní v brněnském HaDivadle, kde jsme spolu vystupovali v kabaretním představení Komediograf. V rámci tohoto pořadu, který se pravděpodobně bude opět v sezoně 2007/08 hrát, vznikla převážná většina písní z alba Balada pro Bardotku. Míňu, která si později dala přezdívku Minach, jsem poznal tak, že se mě hned první den v divadle zeptala, jestli mám večer čas."

Jak jste zareagoval?
    „Řekl jsem si: no jo, hérečky, a na schůzku přikývl. Ukázalo se však, že místo rande se jedná o hlídání jejího, tehdy malého syna. Později jsme se „osamostatnili" a začali mimo kabaret hrát vlastní koncerty. Minach byla v angažmá HaDivadla jako herečka a sólově začala zpívat v podstatě až se mnou. Před tím ovšem pěvecky spolupracovala například na prvním albu Čechomoru (tenkrát Českomoravská hudební společnost) a také na albech Jiřího Bulise nebo Petra Váši."

Čím vás zaujala? Vyšla spolupráce z vaší strany?

    „Míňa mě v podstatě "dokopala" k tomu, abychom spolu hráli. Mně se líbilo, jak zpívá, ale nebyl jsem tehdy schopen se na to nějak koncentrovat. Byl jsem roztěkaný a měl mnoho různých zájmů. Nakonec jsme přeci jen začali vystupovat a časem přibrali violistku Martinu Himerovou. Poslední rok hrajeme ve čtyřech."

Jak dlouho jste na písních na album Balada pro Bardotku pracoval a kde jste hledal inspiraci?
     „Písničky vznikaly postupně v průběhu několika let, jak bylo potřeba. S každým dílem Komediografu jsem psal většinou tři až pět písní. Některé byly určeny pro herce Pavla Lišku, jiné pro Pepu Poláška nebo Míňu. Některé písně jsem psal Míně takzvaně přímo na tělo."
 
A jak vznikla titulní skladba?
     „Jedna z posledních písní, která byla před vydáním Balady napsána, byla právě Balada pro Bardotku. Abych se přiznal, tak jsem té písni moc nevěřil a nebyl si vůbec jist, jestli je pro Minach vhodná. Nakonec se ale Balada stala její nejoblíbenější písničkou. Míňa tvrdí, že jakási fatálnost té písně přesně vystihuje její povahu."

Název alba evokuje otázku, čím je pro vás herečka Bardotová?
     „Jako malý jsem měl moc rád francouzské a italské filmy. Bardotová mi učarovala a stala se jednou z mých oblíbených hereček. Později jsem s ní četl nějaké rozhovory a zdá se mi, že to je i velmi zajímavý, inspirativní člověk."

Měla tato deska i koncertní podobu?
      „Koncertovali a koncertujeme s písněmi z Balady stále. Je pravdou, že nenasazujeme všechny písně, některé jsme přeinstrumentovali pro dnešní čtyřčlenné seskupení. Od vydání Balady v listopadu roku 2004 jsme absolvovali kolem třiceti koncertů."

Spolupracujete tedy s Minach i nadále?

    „Ano. Přesto, že Míňa nyní provozuje v Brně v Alfapasáži čokoládovnu, stále zkoušíme nové písně a máme i nasmlouvány koncerty. Jejich přehled je na webových stránkách www.zdenek-kral.cz."

Písně z Balady mají blízko k šansonům. Jaké šansoniéry rád posloucháte?
    „Mám rád Brela a Edith Piaf. Potom také herečku a šansoniérku Jean Moreau. Z jejího repertoáru hrajeme dvě skladby. Nemůžu ale říct, že mě při tvorbě písní pro Minach přímo ovlivnily šansony. Těch vlivů bylo více a šanson byl pouze jedním z nich. Samozřejmě také poslouchám a obdivuji Hanu Hegerovou."

Sledujete českou folkovou scénu?  
    „Upřímně, muziku moc neposlouchám. Komponuji nebo hraji téměř denně, a to několik hodin. Potom už nemám moc sil a trpělivosti poslouchat. Pokud něco poslouchám, tak se teď spíše zaměřuji na vážnou hudbu. Ale před nějakým časem jsem folkovou scénu dosti sledoval."
 
Koho konkrétně?
    „Například Petra Pololáníka, kterému jsem na desku nahrál klavíry. Také Žofku Kabelkovou, s níž jsme udělali nějaké písničky. Ještě na konzervatoři jsem hodně poslouchal třeba Nerez a na Zuzanku rád a s bolestí vzpomínám. Dále Jablkoň, Jarka Nohavicu, Vlastu Redla, Daňka, Třešňáka, Jahelku, Plíhala, Tara Fuki, bratry Ebeny, Glenna Hansarda, Natálku, Radůzu, Slávka Janouška, Mertu, Javory. Těchto a dalších lidí, na které si momentálně nevzpomenu, si vážím a mám je rád."