Press "Enter" to skip to content

Pepík Hurta a menšina na třetí

Říká se, že folk je menšinový žánr. Ten křesťanský je tak menšinou v menšině, a když navíc jde o písně vycházející ze života faráře nekatolické církve, pak je to menšina na třetí. Někdy se sice i příslušníkům takové menšiny podaří oslovit veřejnost (Sváťa Karásek, Slávek Klecandr, Vockap a další), Pepík Hurta s CD Až budu někde na faře však míří jednoznačně dovnitř církve.

Pepík HurtaRecenze takové desky je vždycky těžká. Posluchač běžného folku může mít hodně cílů i důvodů ke kritice; ryze křesťanským projektům se zpravidla kvůli použitému slovníku i kolovrátkovému stylu lidi smějí podobně jako trampské muzice, pokud je postavena na klišé a bez nápadu. Jenže tady nejde o běžné folkové posluchače. Ne že by Pepík nechtěl oslovit lidi mimo církev (povolání faráře to má v popisu práce), ale cílovou skupinou tady budou ti, se kterými se setkává častěji – farníci, kamarádi farníků, anebo třeba posluchači křesťanského Rádia TWR, kde Pepík také působí.

Začínající folkoví písničkáři mají svá alba většinou nevyhraněná, neslaná nemastná, pár nápadů utopených ve vatě. Hurtova deska je jiná. Téměř všechny písničky mají jasnou myšlenku, žádné folkové přemílavé filozofování a mudrování (i když v několika případech to je možná zhuštěná verze nedělního kázání). Co má ovšem interpret se začátečníky společného, je stylová nevyhraněnost. Někdy to zní jako country (Darebákovo spasení), někdy jako pop (Každý den), někdy tu máme křehký folk (Vánoční pošta), praise&worship (Já chci jít za Ježíšem), někdy jahelkovský vtip a odpich (Na Velký pátek, Zapomnětlivá), jeden textový úlet, byť zdánlivě konvenční (Svatební) a jedno krylovské téma zbavené patosu (Modlitba díků).

Ve všech případech zpívá sám autor, a jak lze vytušit i z vlastní poznámky v bookletu, žádným velkým zpěvákem se necítí být – album jeho předpoklad potvrzuje. Právě stylová bezbřehost to nekompromisně odhaluje. Pokud by se Pepík držel vyprávěcích a pěvecky nenáročných písní, které mu sedí, a exponované „velkokapelové" kousky přenechal někomu jinému, vznikla by asi dvě kratší, zato kompaktnější alba.

Už tu byla řeč o křesťanském slovníku a jahelkovském odpichu. Tak teď dohromady. Od jiných evangelizačně-křesťanských interpretů se Pepík Hurta liší v tom, že má nad svým farářským povoláním nadhled a umí vtipně zpracovat příhody, nápady i drobounké narážky. Nejde jen o velmi vtipný Na Velký pátek (kde jinde než na Valašsku by se to mohlo stát) nebo možná trochu zbytečně dlouhý výčet možných trapných situací v Zapomnětlivé, ale třeba i o drobné perličky Modlitby díků (například „…děkuji ti Bože / za mé kamarády / co mě mají rádi / co mě mají rády…"). Veselá, byť očekávaná příhoda se odehraje také v Nemluvňátku, tady ale nevěřím Pepíkovi autorství – melodie i struktura písně (včetně řetězení slok) jsou v podstatě totožné s Jahelkovou Ať žije spravedlnost.

Je škoda, že se na vtipné kousky častěji dostane až ve druhé polovině alba, ta první je věnovaná spíš evangelizačním náborovkám, což ale souvisí s cílovou skupinou, jak už jsem napsal výše. Proto také nepředpokládám, že by si tohle cédéčko oblíbila široká veřejnost. Stejně bych ale Pepíkovi přál, aby se aspoň jedna z jeho písniček dostala za hranice ohrádky s nápisem křesťanská hudba. Třeba i v podání někoho jiného.

Pepík Hurta: Až bude někde na faře (Každý den – Nemluvňátko – Darebákovo spasení – Vánoční pošta – Song nevěřícího bohoslovce – Uplakaná tvář – Zapomnětlivá – Ach, pane faráři! – Svatební – Na Velký pátek – Když se vám nechce do školy – Stmívání – Máří Magdaléna – Já chci jít za Ježíšem – Modlitba díků, celkový čas 52:48, vlastním nákladem 2006)