Letos v červnu jsi spolu s Lucií Bublavou získal autorskou cenu na Trampské Portě. Je to – měřeno významností akce – tvůj zatím největší úspěch?
Zatím určitě ano, samotného mě překvapilo, jak rychle obnovená spolupráce s Luckou Bublavou zafungovala a vytáhla nás oba na světlo folkové scény, když jsem se o to dřív léta pokoušel sám nebo s jinými a až na výjimku uskupení Pracovní týden jsem se přes regionální kola nedostal. Zjistili jsme, že se vzájemně potřebujeme, protože Lucka má se mnou autorské zázemí a já díky ní výrazný zpěv, na který bych svým hlasovým vybavením sám nestačil. Některé starší písničky se až teprve s Lucčiným hlasem či naším společným dvojhlasem jakoby rozsvítily, tak například tu písničku, za kterou jsem dostal autorskou Portu, Taťána a Oněgin, „udělal" opravdu až ten dvojhlas, který podtrhl mrazivě „ruskou" atmosféru melodie i textu. Takže ta autorská Porta patří i Lucce.
Písničkáři, zvlášť ti poetičtější a méně razantní, to mají v portovních soutěžích hodně těžké. Čím jste zaujali, že jste se propracovali až do amfiteátru?
To se musíte zeptat jiných, nevím, jestli to dokážu objektivně posoudit. Myslím, že se dnes v hudbě dost ustupuje od hutné a přehledné písňové formy, a přitom posluchači mají takové písně rádi. Je dnes těžké napsat jednoduchou a přesto nebanální a silnou píseň, ale v tom spočívá podstata písničkáře. O něco takového se snažím a možná to párkrát vyšlo. Většinou to jsou ale takové věci mezi nebem a zemí, že společné hraní některých lidí zafunguje, že hlasy spolu ladí a barví a že to dohromady tvoří jedinečné kouzlo.
Lucie, pokud vím, bývala členkou dua Bublavá sova. Co jsi jí nabídl, že od Milana Sovy přestoupila k tobě? Jak dlouho spolu hrajete a zpíváte?
Ještě předtím byla mimo jiné členkou dua Bublavá-Dospiva (tak před čtyřmi lety). Pak naše spolupráce vyšuměla asi z podobného důvodu, z jakého došlo k rozpadu jinak úspěšné dvojice Bublavá sova. Každý písničkář vychází především ze svých pocitů, vidění světa a taky vnímání hudby, a pokud se má strefit do prožívání někoho jiného a sám sebe upozadit, pak to možné je, ale ne dlouhodobě a nedá se na tom stavět. To pak pramen inspirace vysychá a přirozené ego písničkářovo trpí. Před rokem a půl mi Lucka zavolala, jestli bychom na Bohumínských letokruzích nevystoupili společně, a po prvních zkouškách jsme zjistili, že jsme se lidsky i muzikantsky posunuli někam dál, že nás to nějak podezřele baví a líbí se nám to. Takže jsem Milanovi Lucku „nezlanařil", ale je to náš, řekněme, comeback. Taky už to na pódiu není tak moc postaveno na Lucce, vystupujeme jako rovnocenní partneři.
Skládáš jak lyrické, tak humorné písně, takové Vegetarian reggae by si určitě nějakou autorskou cenu také zasloužilo. Které téma je ti bližší?
Legrace je posluchačsky vděčná, ale trochu na jedno použití. Na druhé straně poslouchat samé depresivní songy nebo uspávací písně unaví a v tomhle žánru je té smrtelné vážnosti poslední dobou příliš. Nejbližší je mi vyjádření tiché radosti a naděje navzdory světu, což pramení z toho, že v ni věřím…
Myslíš, že i v dnešní době mají lidi chuť a čas poslouchat vážnější písničky? Jdeš jim při psaní textu vstříc tím, že ho třeba zjednodušuješ nebo škrtáš úseky, které nejsou hned napoprvé pochopitelné?
Vnímaví lidé určitě i dnes mají potřebu poslouchat vážnější věci, ovšem ne proto, že by chtěli vidět svět černě a ještě si posílit mizernou náladu, ale proto, aby je smutek očistil. Při psaní textu jdu po smyslu a co nejpregnantnějším vyjádření, škrtám slovní vatu na pokud možno přijatelné minimum.
Po úspěchu na Trampské Portě se tě asi kdekdo ptá, jestli máš nějakou nahrávku…
Právě cenou za autorskou Portu bylo nahrávání ve studiu Českého rozhlasu Sever, které jsme absolvovali v říjnu díky skvělé spolupráci s mistrem zvuku, nahrávku plánujeme oficiálně „pokřtít" někdy v lednu.
Zůstaneš i dál u akustického hraní ve dvou, nebo tě láká postavit kapelu a promluvit hudebně trochu hlasitěji?
Láká mě to, ale o moc hlasitější by to být nemuselo, spíš jen něco decentního. Uvidíme.
