Press "Enter" to skip to content

Nebo Skoumal

Nebo cibule – takovýhle název alba přímo vybízí k prozkoumání desky, aby se člověk dozvěděl, co je k této zelenině alternativou (dozvíte se to na albu). Prostě už skrz ten název jsem hořel nedočkavostí nové CD Petra Skoumala si poslechnout. Ze znalosti jeho minulých desek jsem byl docela příjemně navnaděn – když se ohlédnu do historie, tak snad pouze jeho první sólové LP mě nenadchlo, jinak všechny nahrávky, i ty ve dvojici s Vodňanským, i ty pro děti, mě přinejmenším uspokojily.

A osobnost Skoumalova formátu myslím už snad ani nemůže zklamat a nastavenou laťku shodit, takže jsem k desce přistupoval opravdu s nelíčeným očekáváním – a samozřejmě, deska ani Petr Skoumal nezklamali. Zdá se mi, jako by Skoumal na téhle desce ještě více vypiloval svoji hravost hudební, obohatil ji i o fantazie melodické a aranžérské a uplatnil už známou fantazii při výběru textařů.  Jako by nebyl ničím svazován, prostě si jen tak pro sebe tvořil, prozpěvoval a pak to natočil – a bylo to ono.

obal CDTak jednoduché to zřetelně nebylo, precizní práce s každou notou a slabikou ale působí naprosto uvolněně a přirozeně. Skoumal je silný melodik, byť trochu tklivý, naléhavý zpěvák, byť někdy trochu pouťový (ale to zjevně záměrně), a dovede si hrát s češtinou (byť napsanou někým jiným) jak po technicko-formální, tak i po výrazově-obsahové stránce. Skoumal se nebrání ani násobnému opakování, ale – překvapivě – tady opakování nepůsobí jako natahování písně, nýbrž dodává sdělovaným slovům naléhavost. Ostatně ani dlouhé instrumentální pasáže písničku neprodlužují, ale gradují a umožňují vychutnat  její plné vyznění.

Díky pestrosti textařů (Wernisch, Šrut, Blatný, Vodňanský) se v textech setkáme s nezvyklými spojeními, obraty i rýmy, ovšem i s nečekanými či originálními souvislostmi. Prolistujte si booklet, citovat jeden či dva úryvky by bylo nespravedlivé k tomu zbytku. Tématicky se většina písní točí kolem mírně nostalgického loučení, popisu nebo bilancování (Někdy se vytratí naděje), vždy však s podtextem jisté spokojenosti, pokud ne přímo optimismu a s důrazem na (někdy překvapivý) detail (Po recepci). Ty zbylé pak jsou mírnými absurditkami či hříčkami (Z těch malých příběhů, jejíž refrén dal název albu), někdy vtipně nabádavými (Zítra nezapomenout, Hyacinty),  nikdy však ale nepřekračují meze srozumitelnosti prostému posluchači a nevyvyšují se nad něj.

Hudba naopak až tak revoluční není, ale silná je svou melodikou, výstavbou a instrumentací. Většinou to ovšem nejsou snadné melodie na první zapamatování, ale díky textům vám řada z nich v uších zůstane – často si slogan broukáte, když melodie ještě dlouhé desítky vteřin opakuje svůj hlavní motiv, jakkoliv je třeba poněkud morbidní: Pohřební ústav (+++)… A aranžér písní se chtěl také ukázat, co nástrojů zná a jak s nimi dokáže vytvářet nejrůznější nálady a barvy, a přitom je podřídit výrazu písně a Petra Skoumala.

Na desce najdete dva-tři hity, dvě-tři hříčky a několik písní zamyšlených či k zamyšlení. I kulisově se dá poslouchat (jakkoliv je to hřích a písně k tomu nejsou určeny), všechny složky jsou tak sladěny, že vás nic nevyruší, ale pokud zbystříte pozornost (třeba když budete mít pocit, že jste zaslechli slovo prdel, zcela jinak podané, než od jiného „písničkáře"), okamžitě se budete mít kde chytit. No, povedla se ta deska, teď nevím, jestli maximum hvězdiček dávám ještě do roku 2006 anebo máme první desítku do roku nového. V každém případě je to začátek roku slibný.

P. Skoumal: Nebo cibule, Indies 2006, 40:35  **********
Hyacinty, Po recepci, Někdy se vytratí naděje, Návštěvníci galerií, Dvě deci vodky, Račte se tvářit, Lež jako věž, Daleká hudba, Z těch malých příběhů, +++, Na ulici, Zítra nezapomenout.