Press "Enter" to skip to content

Mýty kolem recenzí

„Vaše ‘recenze‘ nemá žádnou informační hodnotu a jeví se mi osobní se snahou desku zesměšnit a potopit."
„Dlouho jsem už nečetl takový blábol… autor článku je naprostý ubožák a bohužel díky internetu může publikovat své názory pro veřejnost."
„Tak nenávistnou recenzi jsem už dlouho nečetl. Že by si autor potřeboval odreagovat nějaký mindrák?"
„Pane autore, o co jste se to tam snažil? Takhle nepovedenou a zaujatou recenzi jsem už dlouho neviděla. Jen samá kritika a například o instrumentálních nebo textových kvalitách ani zmínka."

To je několik z reakcí, které nedávno zazněly v diskusích k recenzím na tomto serveru. Ukazují, že hodně čtenářů pořád věří mýtům. Útvar zvaný recenze totiž v posledních letech díky internetu a jeho informační svobodě ztratil leccos ze své někdejší vznešenosti a výlučnosti. Jestli je to dobře nebo špatně, záleží na každém – nicméně je to fakt, se kterým se nedá nic dělat. Nanejvýš se stát také recenzentem a dělat to jinak.

Jeden z těch, kteří to rádi a s potěšením „dělají jinak", je publicista Michal Nanoru (dále MN). V dalším textu uvádím citace z rozhovoru s ním pro kulturní přílohu Salon deníku Právo (autorka Monika Martina Overstreet).

Mýtus první: recenze má být objektivní a informativní

Ano, recenze může o desce určitě sdělit dost objektivních informací. Jak je deska dlouhá, jaké písničky na ní jsou, kdo na ní účinkuje, kdo ji vydal, ve které písničce je sólo na který nástroj… Vy ale snad kupujete desku podle délky, počtu mandolinových sól nebo vydavatele?

Jakžtakž objektivně se dá ještě informovat o tom, jak rychle jsou písničky zahrány, zda zpěvák ladí a srozumitelně vyslovuje a zda kapela drží rytmus. Ani tohle ale nemusí být úplně důležité. Jsou plná srozumitelnost a ladění důležité například u Vaška Koubka?

To, co odlišuje recenzi od tiskové zprávy, je právě vyjádření, jak deska na recenzenta působí. A dá se čekat, že různí lidé budou mít při poslechu různé pocity. Co má rád jeden, nemusí mít rád druhý. Jak jinak vysvětlit, že stejné album získá od dlouholetých hodnotitelů (například v Deskách na burze F&C nebo ve zdejším hodnocení desek zcela rozdílné počty bodů?

Ne, přátelé, těžiště recenze není v úporné snaze o objektivitu.

  • MN: „Lidi od recenze – tenhle žánr přitom ve skutečnosti už skoro neexistuje, prostor, který je mu věnovaný, to hází někam ke glose – očekávaj popis. Něco, co by jim pomohlo v orientaci. Chtěj vědět, jestli je ta deska pro ně dobrá a jestli si ji teda maj koupit. Chtěj vodítko třeba v podobě srovnání s předchozí deskou nebo jinýma deskama stejnýho žánru. (…) Myslím si, že když napíšu, jak jsem se při poslechu cejtil, říkám o hudbě víc, než kdybych jenom konstatoval, že v pátý skladbě je sólo na banjo a že tahle deska je rychlejší, než byla ta předtím. Psát o hudbě a nezatahovat do toho svoje pocity se podle mě nedá a přiznat to je férovější."

Mýtus druhý: recenzent má reprezentovat širokou obec posluchačů

Jak by bylo krásné, kdybych se mohl spolehnout, že má recenzent stejný vkus jako já, takže co se líbí jemu, líbí se i mně a naopak. Nebo se to dá říct ještě jinak: pokud má recenzent stejný názor jako já, je to dobrá recenze; pokud to vidím jinak, je recenzent hlupák.

Mnoho recenzentů toto nebezpečí obchází tím, že v recenzi svůj názor (pocit, dojem) vyjadřují jen velmi nenápadně a pro jistotu ho hned znehodnotí, aby si snad někdo nemyslel, že toto je jediný možný dojem. Někdo tak píše proto, aby neztratil čtenáře a s nikým si to nerozházel; někdo by i odvahu měl, ale ví, že masoví čtenáři na názorově vyhraněné recenze prostě zvyklí nejsou a považují za neslušné (nenávistné, ubohé atd.), když jsou formulace recenzenta neobvykle ostré (což neznamená odsuzující, ostře se dá i chválit).

Není divu, že se jako protiváha „opatrných" recenzentů objevují záměrně vyhranění, neautocenzurovaní, někdy provokující publicisté.

  • MN: „Fanouškům nejde o prodeje, ale o ideologii, která je součástí image kapely. Když cédéčko nepochválím, útočím nejen na vkus, ale i na světonázor, s kterým je fanoušek ztotožněnej. A to je velice osobní, protože to jsou věci, kterým věří, hodnoty… To je pro každýho důležitý. Když o nějaký hudbě řeknete, že je hloupá, ten, kdo ji poslouchá, tomu rozumí tak, že podle vás je hloupej i on."

Mýtus třetí: recenzent má mít odborné vzdělání

Že recenzovat smějí jen někteří vyvolení, platilo možná v době, kdy oficiálně publikovat mohlo opravdu jen pár lidí a ostatní si své názory smolili leda do samizdatu. Osobnost oficiálního kritika musela mít dost kvalit (pravda, třeba i nehudebních), aby nebyla nahrazena někým jiným a vhodnějším.

I tehdy ale platilo, že nemusím být švec, abych posoudil, zda se mi v botách dobře chodí. Studovaný člověk možná ví, že tento kytarový riff je typický pro určitý styl; aktivní muzikant tuší, že zahrát flažolet není žádná legrace; ale to hlavní, tedy jak bude deska působit, se v knihách obvykle nevyčte. (Ovšem vědomí souvislostí a doprovodná fakta jsou přinejmenším zajímavá a někdy mohou nabízet pozoruhodný výklad díla, nic proti recenzentům se znalostmi.) V době, která přeje – aspoň ve folku – alternativní hudbě, by byl navíc čistě akademický přístup (tj. zda interpret ladí, vyslovuje, drží rytmus, má dobrou instrumentální techniku, rýmy jsou štěpné atd. atd.) skoro škodlivý.

  • MN: „Mužský fans by se naopak k hudbě – stejně jako k politice nebo sportu – rádi vyjadřovali veřejně, ale nemůžou, nemaj tu moc, mám ji já, zkurvenej pisálek. Proto jsou víc frustrovaný a často nemají kritiky rádi."

Mýtus čtvrtý: recenze má nakonec vyznít kladně

Recenzent má mnoho důvodů, aby jeho článek jako v pohádce nakonec dopadl dobře. Za kladnou recenzi ho bude mít rád samotný interpret, vydavatelství mu příště zase přihraje zadarmo několik kousků do domácí cédéčkárny, čtenáři ho budou považovat za moudrého a laskavého, který se nad nikoho nevyvyšuje a je na všechny hodný. I konkurence ví, že podobně jako pochválil tadyty, pochválí i nás.

Je velmi těžké zachovat si své mínění a psát upřímně. Giganti obvykle nějaké to kousnutí snesou, pokud jde o jedince, nakonec i kritika je druh reklamy. Horší je to u začínajících a věčných amatérů: tam je recenzent pod vnitřním tlakem, že by měl být shovívavý (ať se na to nevykašlou, přece je neodradíme, hrajou si hlavně pro radost, dyk jsme všichni kamarádi).

  • MN: „Kdyby všichni psali jako já, budu první, kdo se stáhne a začne to dělat vobráceně. Protože já se tady celou dobu snažím jenom dorovnávat. Dávat hlas alternativě."

Nedá se nic dělat, doba internetu, blogů a časopisů o všem možném mění i zavedené žánry. Kritika už nebude tím, co bývala za časů F. X. Šaldy, i když některé principy se obloukem vracejí. Mimochodem, myslíte, že byl Šalda všemi oblíben?