Uchomyš

Živě si pamatuji, jak jsem před lety napsal recenzi na starší CD Bafala v domnění, že jde o novinku. Tak se mi deska líbila, že jsem nepředpokládal, že by mi nějak unikla. A přeci. Od té doby uplynulo už dost vody a já se o Braxovi leccos dozvěděl, a tak mě nepřekvapuje, že se na hudební scéně objevuje, mizí, objevuje s jinými formacemi, vydává různá prohlášení a podobně. Trošku je to póza, ale póza, které sám Braxa věří a žije jí. A tak je třeba vnímat i jeho muziku. Docela koresponduje s Braxovými proměnami, změnami a návraty.

Na první poslech by se CD mohlo zdát neuspořádané a jaksi vnitřně rozervané. Jenže právě ta rozervanost je jednotícím prvkem alba a nakonec i přirozeným vyústěním dosavadní Braxovy hudební dráhy. Po poslechu alba Okoryba mi přijde tato deska jako logické završení  předchozích hudebních počinů Michala, jako nalezení výsledného a definitivního tvaru po předchozím hledání – takhle to Braxa chce a na tomto albu na to přišel. Vím ale, že až vydá další album, zahrnu toto do té skupiny „hledání" a „hotové" bude to další.

Po celou dobu poslechu máte pocit, že se Michal Braxatoris do čehosi stylizuje. Snad do role drsňáka, drsného ne vlastní vinou, ale donuceného být drsný drsností okolního světa. Ne však drsňáka otupělého: stále ostře vnímá všechno okolní dění, zpracovává je a vyjadřuje se k němu. Z písniček je také patrné, že jakkoliv Bafalo hraje vedle Braxy důstojnou roli, hlavní postavou na CD je právě on. Už ze způsobu zpěvu je patrné, kdo je pánem. Možná bych ho některých písních přirovnal k Michalu Kocábovi (a Pražskému výběru), v jiných zase k sólistům dávného YoYo Bandu (Hejma, Tesaříci). Bafalo se ale snaží nedostat se do role doprovodné kapely a docela se mu to daří – když se dost naposloucháte textů a začnete se soustředit na hudbu, zjistíte, jak chytré a současně úsporné a účinné  jsou aranže.

Na desce nechybí hit – úvodní Má malá lejdy, nebo uklidňující reggae Pískej si pískej, a zdá se, že krátká rozhlasová praxe na Braxovi také zanechala stopy – Rádiovka je napodobeninou bloudění po stupnici přijímače, pochopitelně, uměle Braxou vytvořenou. Možná byste mohli tímto bonusem na CD začít – po něm vám pak přijdou texty „normálních" písní taky normální. Škoda už vydojeného tématu Honza jede autobusem a nevýrazné titulní Okoryby. Atmosféru naopak mají Na sicilském pohřbu nebo V horách. Vrcholem drsňáctví skrývaného za ironií je Milionář nebo Chci si tě vzít. Ostatně tak se dají zhodnotit všechny texty – nikdy v nich není jistá hranice mezi upřímným vyznáním a drsným (sebe)ironickým zesměšněním. Když zkoumáte, čím jsou Braxovy texty zvláštní, zjistíte, že vlastně tím, že se o zvláštnost vůbec nesnaží: autor ani moc nepoužívá šokující nebo neobvyklé výrazy či rýmy – spíš sloky vypadají jako nehledané, bezprostřední a nepilované – a to je paradoxně dělá ojedinělými.

Chtěl jsem původně napsat nějakou drsnou recenzi, abych vyzkoušel, zdali ji Braxa také v duchu svých písní zkousne, ale deska mě nakonec přesvědčila, že i za tím drsňáctvím je citlivé, byť někdy kontroverzní vnímání světa. Je dobře že se takhle někdo dokáže koukat a prožívat a  ještě  to sdělovat i ostatním. A je poznat, že mu i hodně moc záleží na tom, aby to sdělil.