Press "Enter" to skip to content

Nocí, mořem, nudou, šedí

Na rovinu a na začátek – čekal jsem to trochu jiné. Kultovní kapela měla přinést kultovnější, ale také propracovanější muziku. Obojí splnila tak napůl. Je daleko civilnější, než jí dělají pověsti, ale také se na CD vyskytují jevy, které se neodpouštějí ani začátečníkům.

Velmi příjemně zní z počátku desky, postupně ale jako by jí docházely síly. Úvodní instrumentálka má nádech pompézního rocku začátku let osmdesátých a laťka se ještě trochu zvedne mírně zastřeným zpěvem S. Klecandra v následující skladbě. Pokud navíc téma zůstane nadčasově nad věcí, je na světě dokonalá píseň s dokonalou atmosférou: Jako Jonáš. Podle názvu a textu jsem si říkal, že pokud podobně s nadhledem zvládnou v dalších písních tuto tématiku, bude to OK.

oborohJenže to se právě nestalo. Dvě další skladby proplynou, ani si jich nevšimnete. Typickou ukázkou je pak skladba  Setkání, kde se setkal zbytečně exaltovaný zpěv Romana Dostála s nešikovně napsaným textem, který zpěváka nutí zadrhávat, o verších typu sténá/fena ani nemluvě. Podle střihu již z módy vyšlého se navíc použil v písni saxofon a neštěstí bylo hotovo. A hned v následující skladbě Anděl soubor panicky (čtěte panycky) drmolivě deklamuje a dechy se blíží nervóznímu free jazzu. Ostatně hned i v další písni předvede saxofon do třetice další umění – převaluje se bezcílně skladbou, jako kdyby byla zaplacená od stopáže. Jazzová improvizace to není, rozdíl je uchoslyšný, je to maximálně napodobování někde slyšeného. A když už jsem si myslel, že toho víc nemůže být, začne se zpívat v „Czenglish" This wheel's on fire – a je vymalováno. Pokud znáte exportní desky Karla Gotta v angličtině, tak to je ono. Jen trošku drsnější a nedbalejší posazení hlasu. Homo erectus blues už pak evokuje odříkávané blues v baru ve tři ráno, kdy zpěváka nikdo neposlouchá, kromě majitele, který hlídá, aby se nekončilo předčasně.

Ke konci se ale deska zase začne lepšit. Návrat má to správné napětí dané větším využitím kláves a také kontrastem kláves a saxofonu i kontrastem tajemně ztišeného i hlasitě a vyčítavě dramatického zpěvu Romana Dostála. Tady k té písničce Dostálův projev sedne. Předposlední Trosečníci se podobají Jonášovi a jakoby napravují pokažený dojem ze střední části desky.

Sečteno a podtrženo: Slávek Klecandr písním nikdy neublíží, ostatně si je všechny otextoval a většinu i složil – napsat ale song pro Romana Dostála je umění, když se povede, pak ovšem pořádně (Návrat). Aranžér by měl projevit více vtipu, současného myšlení a méně klišé ve vedení nástrojů. Texty by nemusely  za každou cenu být o intelektuálnu a duchovnu – někdy je až moc znát (zejména ve skladbách uprostřed desky), že jsou jen z nouze ctností, nahrazeny civilnějšími a prostšími by působily upřímněji. Oboroh nabízí folkrock střední až delší stopáže s ambicemi vážné hudby, ale dopadem vyššího populáru.

Oboroh: Nocí, mořem, Indies 2006, 42:42 *****
Ave, maris stella, Jako Jonáš, Koně, Někdy, Setkání, Anděl, This wheel's on fire, Homo erctus blues, Návrat, Trosečníci, Tání