Petra Šany Šanclová na mě vždy působila ve všech sestavách, kde jsem jí slyšel, nejvíce pak samozřejmě v Bokomaře, jako živá voda onoho seskupení, jako dračice či tygřice, která neustále popohání zbytek skupiny k dalším a dalším výkonům. Nejen že tak zpívala, ale i tak působila. Když postupně vycházelo najevo, co všechno umí a ovládá, říkal jsem si, až ta se osamostatní, to bude bomba.
No výbuch to tedy byl, to je pravda.
Petra Šany Šanclová natočila sólové album a podle neblahé zásady našich sólových folkařů, tedy že když sólista, tak ve všem, neboli „všechno si sám" si je i téměř plně sama realizovala. Muzika, texty, kytara, zpěv, dramaturgie i výtvarná část alba. Jen na dvou písničkách spolupracovala s kolegyněmi-kamarádkami a sem-tam jí doprovází na kytary Michal Vašíček a na perkuse či bicí buď Ladislav Šiška, nebo David Velčovský.
No a tak to zákonitě muselo dopadnout, jak to dopadlo. Protože ostatní účastnící nahrávání se plně pořídili taktovce Šany (je to přece její sólové album), neměla koho hecovat a kým se nechat hecovat. A tak zvážněla, začala strašně dbát na to, aby to vypadalo a znělo, aby řekla a zazpívala a zahrála to, co chtěla, zapomněla se kontrolovat, jak při všech těch starostech vypadá a zní, a sklouzla do pózy nesmělé kňourající stydlivky. Vytvořila tak asi desku, na které pečlivě nashromáždila všechno to důležité, co chtěla sdělit – a co nikoho nezajímá. Autorství písniček, uváděné v bookletu přepjatě jako „Šanclová Petra", to celé jen podtrhuje, asi to mělo být odlehčení, ale znáte to…
Paradoxně nejlepší je tak Šany ve dvou titulních instrumentálkách Ze země vah I a II – tam ukazuje autorskou invenci i muzikantské umění, melodický nápad, smysl pro stavbu písničky a napětí – a to vše v pouhé formě instrumentální. To ostatní, bohužel, sklouzává k nesmělé holčičce, cosi si kuňkající monotónně do mikrofónu o svých odvážných představách a snech, které ale neumí ani odvážně a rázně přednést, natož realizovat. Korunu všemu dávají dvě nebo tři infantilní písně připomínající jinou takovou osůbku, co si do názvů svých desek dává dokonce rakety – Pavlu Milcovou: Vyznání počítače a Kombajn. Třetí Autíčko je trošku víc viděno ženským pohledem, ale stejně nechápu, proč, když už se ženská část našeho folku chce ukázat, že taky umí techniku, nevybere si něco, čemu rozumí, co ovládá a čemu zbývající polovina lidstva naopak naprosto nerozumí: žehlička, pračka, papiňák.
Zvolená introvertní témata v kombinaci s minimalistickým obsazením také už jasně předurčila i celkový zvuk desky. Když budete poslouchat jen trochu nepozorně (a to tak po čtvrté písni přijde), budete mít pocit, že jste na zvukové či hudební zkoušce nebo že posloucháte scénickou hudbu k nějakému národopisnému dokumentu. Pravda, tři výše jmenované písně vás zaručeně proberou, ale spíš proto, že si řeknete, že ta zkouška kytary a hlasu, co probíhala doteď, vlastně nebyla tak špatná.
Kdyby se tímto albem uváděla mladá nesmělá začínající folková panna, tak by to vlastně bylo docela dobré, bez technických chyb, na pohlazení po vláskách, a – za pět let přijď znova a uvidíme, jak ses otrkala. Jenže tady… Kde nechala Šany všechno to, co mě na ní fascinovalo, když byla členkou (třeba) Bokomary?
Šanclová Petra: Ze země vah , Studio Michael 2006, 42:51 ****
Ze země vah I, II, Dva světy, Děvče skromné, Holoubek, Pozdě ale přece, Posilující, Leporelo, Šeptej mi, Vyznání počítače, Kombajn, Rozcestí, Autíčko, Přání.
