Trestný poslech

Názvem v titulku jsme označovali v porotách některé výkony umělců, kteří neuměli a netušili, že neumějí. Nicméně řekl bych, že mohu toto označení směle rozšířit i na umělce, kteří si myslí, že když ovládnou nástroj, tak že již umějí. Nedávno jsem kdesi četl, že počet rozeslaných promo CD novinářům a podobné havěti u jistého vydavatelství byl skoro stejný s počtem těchže prodaných nosičů. To je docela tristní, a možná by se dotyčné vydavatelství mělo zamyslet nad tím, nemá-li charita přeci jen své meze, zejména v době, kdy si již vydat vlastní CD svépomocí není problém a nouze naopak nutí umělce k co největší úspornosti, kterou nakladatelství prostě nemůže dosáhnout.

Když jsem slyšel dvě ze tří CD, o kterých se hodlám stručně zmínit, ani jsem se nedivil. I zadarmo to byl docela náročný poslech. Všechny tři desky spojuje nezřízená sebestřednost interpretů, zahledění do sebe a vypiplané vědomí vlastní důležitosti. Rádi se poslouchají a ani koutkem oka nesledují ksichty publika. Dvě z těchto CD pak mají společný neléčený nedostatek talentu, nedostatek inspirace a sebekritiky. Zejména si dávejte pozor na trio Nohavica (ne ten informátor, ale ten druhý, méně slavný) – Kočičková – Helena a na CD, které je záznamem z původní barové au-pair Rumunským psům. Ani když jsem si představoval, že sleduji divadlo, nepomáhalo to. Skandování a deklamování nahrazovalo zpívání i tam, kde se evidentně mělo zpívat, jenže nepřišel nápad, slabomyslné rýmovačky, zvuková pitvoření a melodie bez nápadu. Bavili se snad jedině interpreti sami, a to ještě snad jen tím, jak jim to posluchači „žerou", nevěřím, že vlastními výkony. Prostě peklo. Ke slušnému pásmu se zpěvy (o minimuzikálu nebo kabaretu či snad parodii ani nehovořím) se to má asi jako Dacia k BMW.

Druhé varování je před CD dvojice Jan Hrubý – Maria Hoffman. Mohli byste se chytit na jedno slavné jméno a dosavadní výborné výkony jeho nositele. Pravděpodobně záměrně je ale pak druhý interpret, Marie, uvedena bez ženské koncovky -ová, aby to varovalo posluchače, že jsou to vlastně dva chlapi – jeden slušně a profesionálně hraje na housle a druhý mu do toho řve. Mohlo by to být považováno za velmi avantgardní alternativu, ale je to velmi spodní patro pokusu o popularizaci vážné hudby. Zatímco u předchozí desky je poměr „inspirace : umí" 0:0, zde je to aspoň 0:0,5.

I třetí interpret by mohl občas svádět k tomu, být považován za věrozvěsta jakési nové cesty. Výše uvedený poměr je zde 0,5:1, což je zdaleka nejlepší. Technicky Fru-Fru aspoň znají své možnosti a vytvářejí zajímavé rytmické koláže, ani některým textovým obrazům nelze upřít originalitu, i když zvrácená  rozkoš z pocitu trapnosti textu většinou vítězí, ale  i zde prosvítá především exhibicionalismus – i oni vrší samoúčelný nesmysl na nesmysl, ale alespoň místy to vypadá na inspirační záblesk. Po CD Nevěř tichu ale stejně tichu věřím zase o něco víc.

Ještě jedna maličkost – ti, kteří z této trojky relativně dopadli nejlépe, natočili nejkratší CD – i to mimoděk potvrzuje má slova z úvodu druhého odstavce.

Abyste neřekli, že jsme vás nevarovali, proto o tom tady píšeme. Važte si toho, jinde vám buď nenapíší nic, nebo někdo dokonce zapře, že to slyšel. Lidská pomstychtivost je nekonečná.