Stisknutím "Enter" přejdete na obsah

FotoNotování pod Vyšehradem – 6. základní kolo IV. ročníku

Poslední základní kolo IV. ročníku Notování, jedno z hudebně nejsilnějších, proběhlo 1. února 2007, za překvapivě velké účasti psů (vedle vyfoceného Boba Stráníka dorazili Líza de Mye a Jonáš Rejhon) a účasti diváků tak malé, že menší v tomto ročníku nebyla. O tom, že se tím nikdo nenechal připravit o náladu, vypovídá fotorepotáž Jirky Šámala. Komentářem ji opatřil Karel Vidimský – Cimbura.

Verunka, Roman

To na Notování ještě nebylo! Zpěvačka hostujícící kapely dostala před představením svazek bílých růží! Verunku Stráníkovou toto štěstí potkalo, jakkoliv to podle obrázku vypadá, že kytička patří hostujícímu saxofonistovi a klárinetistovi Stráníků & spol. Romanu Paškovi.

Dobiášovi

Květiny přinesli Verunce manželé Dobiášovi. Inu, kam se hrabe pořadatelská rada Notování na Honzu, zkušeného dobyvatele dámských srdcí… Posezení Dobiášových se Stráníky v klubovém baru brzy skončilo. Začínal program, který z velké části společně a velmi bedlivě sledovali. Asi proto, že bylo proč.

Hraje Epy de Mye

Jako první nastoupilo na scénu jihočeské trio Epy de Mye. O možnosti zúčastnit se jako náhradníci za nemocnou Evu Pavlíkovou se kapela dozvěděla necelých 48 hodin před začátkem večera, což jim rozhodně neumožnilo svolat své pražské přátele. Přesto již při nástupu tyto loňské držitele interpretační Porty z Jihlavy publikum srdečně vítalo. A po vystoupení jim pak upřímným potleskem zaslouženě poděkovalo za čtveřici soutěžních písní z vlastní autorské dílny. Mně osobně, mám-li být upřímný, se jejich nedávné vystoupení na Příbramském huntíku líbilo víc.

Honza Rejhon

Spíše jazzové nežli folkové duo, které vystřídalo Epy de Myi, tvoří autor písní a identických dvojčat, která zpestřovala večer, výborný zpěvák kultivovaně civilního projevu Honza Rejhon ze Sázavy nad Sázavou, se svojí vynikajícně hranou lubovou kytarou,

 Petr Babec

a pozoruhodný hráč na bezpražcovou baskytaru Petr Babec z Jablonce nad Nisou. Jmenují se Hořký kafe a jako duo se hlásí k Praze (nad Vltavou). Asi proto, že je to na půl cesty… A to je poslední, co je u nich napůl! Všechno ostatní je dokonalé. Od autorsky zralých písniček, přes jedinečné instrumentální provedení a dokonalý, leč nepřehraný prožitek, až po leckým opomíjený scénický pohyb. Ten zde ale možná vzniká, aspoň do jisté míry, mimoděk. A ne-li, pak je o to rafinovanější!

Šakali

Za celou dobu existence soutěže se jí zúčastnilo pět trampských kapel. Z toho tři ve čtvrtém ročníku. Nejslabší z nich bylo, žel, trio Šakali z Olomoucka. Přijeli s vlastním, dobře autorsky zpracovaným, zpěvným, melodickým repertoárem. Jeho realizace ale kulhala všude, kde mohla. Má to na svědomí tréma z prvního pražského, nota bene soutěžního vystoupení, slivovička, kterou s sebou přivezli (nevím, kolovala-li před nebo až po vystoupení), nebo prostě to, že se Šakali neslyší? Je mi těch písniček, jak zazněly, líto. Kalí mi vzpomínku na jinak milou, kamarádskou partu.

Zhasni

Večer pokračoval vystoupením tria Zhasni z Nového Boru, které se při loňské prvoúčasti stalo semifinalistou Notování. Kapela i její repertoár je postaven na tvůrčí invenci písničkářů Kuby Horáka a manželů  Ireny a Michala Vaňkových. Písničky každého z nich souzní s názorem druhého, aniž by ztrácely na originalitě a osobním přínosu. Jejich tvorbu cítím a ctím jako světýlko hledající novou cestu… Každá soutěž je nespravedlivá. Možnost výběru termínu daná všem účastníkům Notování se podílela na vzniku základních kol slabších a silnějších. Toto bylo z nejsilnějších. Vím o horších kapelách, které letos ze slabších základních kol postoupily. Zhasni měli smůlu.

Jarda Střelka

Z Práchně v Lužických horách přijel písničkář Jarda Střelka. Moc jsem se těšil na jeho Kamenici a moc z toho nebylo. Hned při první písničce Jardovi totálně vysadila baterie v ekvalizéru kytary. Přes velmi zkreslený zvuk nástroje Jarda píseň statečně dohrál, ale vědomí, že je „pachatelem jejího pohřbu" mu dokonale pocuchalo nervíky. Po výměně baterie následující Kamenice zanechala dojem jen velmi matný a další dvě písně jeho vystoupení dopadly podobně. Myslí-li si někdo v tuto chvíli, že lézt na scénu s chcíplou baterkou je diletantství, bránit mu nemohu. Mně je Jardy Střelky a jeho písniček spíš líto.

Bodlo

Po sólistovi největší soubor večera: kvintet Bodlo z Chodova u Karlových Varů, kdysi bluegrassová kapela, která se v posledních letech věnuje, v takřka původním nástrojovém obsazení, velmi originálně znějícímu a velmi dobře interpretovanému autorskému folku. Zúčastnili se již minulého ročníku Notování, ve kterém obsadili druhé místo. O prázdninách mezi III. a IV. ročníkem Notování si pak odvezli z Jihlavy, podobně jako Epy de Mye, interpretační Portu.

Olda Pulkrt Zdeněk Smolík

Jediným pamětníkem šerého dávnověku Bodla je, někdy ve 2. tisíciletí zakladatel a dnes kapelník, banjista Olda Pulkrt. Na scéně vystupuje tak skromně, že ho zrakem skoro nevnímáte. Bez zvuku jeho nástroje by ale Bodlo nebylo Bodlem… Z druhého obrázku si na Oldu otevírá ústa jeden ze zpěváků Bodla, kytarista Zdeněk Smolík. Zpěvák, který získal za své zpívání v minulém ročníku Notování ocenění pořadatelské rady. A letos jsme si s Belmondem před přestávkou říkali, že jím zpívaná Rebelka Manto Mavrojenisová bude asi písní večera. Jak dopadla v diváckém hlasování, prozradily Aktuality iFOLKu 2. února.

Rejhon a synHorák, Babec

Přestávka je čas, kdy každý vykonává buď to, co musí, nebo to, co chce. Honza Rejhon se chtěl věnovat rodině. Na obrázku je s jedním ze synů. Který to je, nevím. Údajně se dvojčata jmenují Hořký a Kafe. Tak si vyberte! Na druhé fotce jsou kamarádi Petr Babec a Kuba Horák. Zřejmě vyhlíželi, kam až na pomyslnou bednu vítězů jejich soubory vystoupí.

Stráníci, scéna

Milým hostem, který vystoupil po přestávce, byli Stráníci & spol. Spol., to je baskytarista Tomáš Kuncl – Anťa (kdysi Jen tak) a kytarista René Kříž – Ježek (Bob a Bobci) v levé polovině fotografie, Stráníci jsou pak Verunka a Luboš v pravé polovině obrázku. Spol. jsou určitě i příležitostní hosté na dvou následujících fotkách. Vlevo saxofonista a klárinetista Roman Pašek (Zdarr), vpravo hráč na foukací harmoniky Zbyněk Rosendorf – Zubřík (dříve Magison, dnes Marien). Zubříkova hostovačka u Stráníků byla premiérová!

Roman Pašek Zubřík

Byli skvělí! Hráli trampské písničky, jazznuli i bluesnuli si a nádherně zaswingovali. Partička, ze které čišela pohoda tolik, že i našemu zvukmistrovi Jaroslavu Panu Peckovi vzadu v sále vlály na hlavě poslední zbytky vlasů. A pak to přišlo! V ekvalizéru Luboše Stráníka umřela baterka… Ve chvíli, kdy mu jeden ze Šakalů pohotově přinášel vlastní, mu Luboš jenom poděkoval za nabízenou výpomoc a hrál dál. Stoje s Ježkem pod scénou a Anťa s Verunkou na forbíně, pokračovali v programu akusticky až k nad plán přidávaným písničkám Vaška Nedomy – Čekala.

 Stráníci, forbína

V mikrofonové částí programu vytvořili Stráníci & spol. pohodovou, kamarádskou atmosféru. Během jejich akustického vystoupení došlo takřka ke splynutí duší diváků a jejich umělců. Vůbec jsem se nedivil, když se na mě po vyhlášení vítězů obrátila basistka vítězné Epy de Mye šeptanou otázkou: „Cimburo, mohli bychom jako oni? Bez mikrofonů?" Mohli, proč ne… Přídavek Epy de Mye se divákům líbil ještě víc než jejich soutěžní vystoupení. Stráníky nastavená laťka byla, řekl bych, ještě o kousek pozdvižena!

Epy de Mye a Cimbura

Poslední foto večera, Epy de Mye vítězná: Lukáš de Mye Kazík, Lucy de Mye Cíchová a Honza de Mye Přeslička. Vilný stařec nenápadně se vinoucí k Lucy de Myi, to jsem já, Cimbura.

Poslední základní kolo Notování pod Vyšehradem skončilo, následují tři semifinálové večery, první z nich 1. března 2007. Zváni jste na všechny! Jejich rozpis naleznete v iFOLKu, v rubrice Public relation. Vyjde již zítra (20. února). Ahoj v P-klubu Trojická 10!