Press "Enter" to skip to content

Jak bylo na marmeládě

Nedejte se mýlit názvem, jedná se samozřejmě o 5. (6.) ročník iFOLK JAMu, který proběhl 17. 2. v Divadle za plotem v pražských Bohnicích. Protože jsem jej uváděl, viděl a slyšel jsem část účinkujících pouze zezadu (taky to není špatné), prosím hned v úvodu článku ostatní přítomné žurnalisty (i od konkurencí) o doplnění dojmů.

Začínal Kámen úrazu, jakkoliv sál byl i přes časnou hodinu (15.00) zaplněn asi ze třetiny (počet diváků se během festivalu nakonec zdvojnásobil, takže na poměry docela plno), trošku jim to možná zpočátku nesedlo – ale rozjíždět festival je vždy těžké. Pak si zvykli a hráli v pohodě. Příjemná, moderní, snad v mnoha případech převážně trampská muzika, ale ještě by to chtělo usadit výraz. Zejména ve srovnání s o něco později vystupující Sekvojí to bylo poznat. I když – Sekvoj působila už trošičku za tou optimální mírou rutiny, ale možná bych to označil za prohloubení charakteristického zvuku, a bude to v pořádku.

Mezi těmito dvěma skupinami vystupovala první dvojice – duo Nestíháme, a byl to první a možná největší vrchol festivalu. Zejména úvodní písnička o útěku od rodičů a poslední o přání být přítelem vyvolávaly příjemné mrazení. To je signál, který se dostavuje u mě málokdy a spíše u složitějších hudebních útvarů. Trošku mě štve, že na přirovnání této dvojice k Simonovi a Garfunkelovi jsem nepřišel já, ale plně se pod ně podepisuju. Kombinace nápadu, bezprostřednosti a neotřelého pohledu na věc. Oba muzikanti na pódiu perfektně spolupracují. A ještě postřeh ze zákulisí: Honza Řepka získává takový ten správný roztěkaný a přitom na něco soustředěný pohled génia. Dalším vystupujícím byl sólista – Martin Rous – opět udivil virtuózní hrou na kytaru – a nejen hrou, ale i bubnováním. Expresívní a energický s osobitým smyslem pro humor i přesnou dramatickou zkratku. Rocková škola je znát hlavně na zpěvu a stavbě melodií. Ale přeci jen, některé texty jsou trošku s frázemi. To ale časem zmizí.

Inka Tognerová - šantré. Foto: Jiří Šámal st.Načas předvedl plný, dynamický  zvuk na pomezí folku a popu, ale asi nehráli úplně na 100 %, jak si je pamatuju z loňska z Porty. Snad to není už únava. Rozhodně ale vystoupení vyvolalo těšení se na CD. Šantré po nich působilo možná až moc uklidňujícím a konzervativním dojmem, který se ještě znásobil následující kapelou, ale tvořili příjemný komorní kontrast a písničky byly takovým klidným pohlazením mezi dávkami hudební energie. My3.AVI byly hodně očekáváni a musím konstatovat, že se dost změnili a udělali významný posun od doby, kdy jsem je viděl naposled. Sice tedy nezahráli mé dvě oblíbené písně o herci a o nerozlučné dvojici, ale nelitoval jsem nakonec. Jazz-folkový náboj písní jim dodával atmosféru, sestava, ve které bylo prakticky dvojnásobné množství bicích nástrojů, než bývá zvykem, spolu s nástroji dechovými skupinu dostatečně identifikuje od zbytku podobné hudební scény. Jo, to je alternativa, navíc ne samoúčelná, ale chytrá.

Zvědav jsem byl na Petra Rímského, a byl to jakoby návrat do 80. let – způsobem projevu, náměty písniček, komunikací mezi písněmi. Ale nebyla to špatná vzpomínka – ukazuje, že pokud písnička má obsah a písničkář umí, nezestárne ani za tu dobu (i když, popravdě, nevím, kolik písní bylo z té doby a kolik byly novinky), a trošku jeho vystoupení připomnělo, čímPetr Rímský Foto: Jiří Šámal st. byli v té době písničkáři silní a jak jsme tu sílu čerpali i my posluchači. Rozhodně je lepší na osmdesátky vzpomínat takto a nekazit si vzpomínání vyvoláváním duchů. Část vystoupení odehrál s kytaristou Zdeňkem Hamříkem.

Závěr patřil Hromosvodu, který je na pomezí folku a rocku a z obou žánrů si vzal to lepší, takže příznivce ani jednoho z uvedených nezklamou nebo nepohorší. I vizuálně působili hodně živě a byla to správná závěrečná show. Moji oblíbenou verzi Pískajícího cikána zahráli. Nezbývá než poděkovat všem zúčastněným na obou stranách pódia, pochválit zvukaře Jardu a Hanýžku Horynovy za kvalitní zvuk (sami od sebe to říkali i účinkující, a to se často neděje) a rychlou výměnu kapel a začít se těšit na IFJ 2008.

Foto: Jiří Šámal st.