Press "Enter" to skip to content

Vše je jedním, čili zněžňování Radůzy

Živé CD po trochu zapomenutém prvním, dobrém druhém a vynikajícím třetím albu je logický počin – je čas sklízet, rychle vydané řadové čtvrté by asi těžko jen tak překonalo to třetí. A když má interpretka navíc jiné starosti kvůli těhotenství, přitáhne živáč o to větší zájem.

24 písní nahraných na dvou koncertech v říjnu 2006 je sice živým záznamem, ale určitě ne kopií koncertu. Spíš dramaturgicky promyšleným uspořádáním, kde se klene oblouk od úvodní (a titulní) Vše je jedním až po melancholický závěr Za obzor. Na běžném koncertě je logičtější začít nějakou akordeonovou vypalovačkou typu Dědek s cibulí a končit přídavkovými věcmi, ideálně Jednou to pomine. A druhou věcí, která tomuto albu trošku bere sílu živého koncertu, je absence průvodního slova. Radůza tedy řečná nijak není, ale sem tam utroušená věta by nahrávku okořenila, občas odlehčila, občas pomohla upevnit kontakt.

RadůzaDobře, tohle nechme stranou. Pak už nám zůstávají téměř samé klady a někdy nezapomenutelné zážitky. Kdo sleduje zpěvaččin vývoj, nepřekvapí ho, že razancí, syrovostí a nabroušeností začíná čím dál víc prostupovat nadhled, melancholie, něha. Krásně je to vidět na Půjdu kam chci: na druhém albu to byl syrový valčík zpívaný od začátku do konce s volume hodně napravo, na živáči se neuvěřitelně prohloubila dynamika a písnička dostala najednou o jeden, možná i o dva rozměry víc. To už ale má posluchač za sebou jeden podobný vrchol desky, taktéž valčík Jak vrabec na římse s úžasným textem (škoda trčícího rýmu „hruškou / mých pout"). Jediná píseň, které pomalejší tempo a ubraná razance podle mě uškodily, je Bremen, to už je na mě ucourané až moc.

Je to živáč, je to živáč, nehledej mušky, říkal jsem si při poslechu rychlejších věcí, u kterých při nejlepší vůli může nějaká notička spadnout pod stůl. Zatímco ale u jiných interpretů bych měl tendenci to vytýkat, u Radůzy je to paradoxně na pochvalu – nehraje na jistotu, do všeho jde naplno i s rizikem, že bude balancovat na hraně hráčských i pěveckých možností. V klidu obýváku se ta můžou Čutora, Jednou to pomine nebo Celé noci zdát přetažené a přehrané, na koncertě je to ale tak akorát. Další důvod pro to nespokojit se jen se zvukovou konzervou.

Sympatické je i to, že uslyšíme dosud nevydané skladby, a to rozhodně žádné vycpávky. Mimo již zmíněné Jak vrabec na římse a Za obzor zasluhují pozornost dvě další cizojazyčné: Göcmen kizi a Běž domů. To by měla Zuzana Navarová radost.

Škoda, že na obalu není nějaká lepší fotka. Radůza je ve skutečnosti mnohem hezčí

Radůza: Vše je jedním (Vše je jedním – Cestou do Jenkovic – Bylo nebylo – Tuti, boty, ré – Zahrály housličky – A Therese – Jak vrabec na římse – Celé noci – Ať není mi líto – Na sever-Forde – Bremen – Dža khere-Běž domů – Půjdu, kam chci – Dědek s cibulí – Zas oči moje – Parus-Plachta – Větře můj – Blondýnka – Gocmen kizi – Nahoru dolu – Jednou to pomine – Čutora – Kózka – Za obzor, celkový čas 67:56, Indies MG Records 2007)