Kompilace se stávají mým oblíbeným tématem. Kromě písniček lze totiž i zkoumat, jakým způsobem kompilátoři ke své úloze přistoupí, zdali pochopí, že vybírání může být také tvůrčí práce a navíc z mnoha pohledů. Často kompilátoři přístupem překvapí, a když i písničky jsou povedené, je to, jako kdyby vyšla deska nová.
Právě tak, tedy jako nová, na mě působí výběr Best of Jablkoň s podtitulem malá lesní. Na první pohled mě CD nijak nevzrušilo, měl jsem pocit, že nějaká „bestka" skupiny už existuje a že můj soukromý výběr toho, co na Jablkoni preferuji, se víceméně kryje s tím, co například hrajeme v rádiu. A ono ne! Na druhý pohled (pohled na seznam písní) jsem konstatoval, že z dvaceti čtyř titulů se s Jablkoní shodnu na 4-5 kouscích. To bylo docela šokující zjištění, a tak jsem o to pozorněji poslouchal, cože to tedy Jablkoň považuje za svoje „best of".
Skupina sama to už na obalu vysvětluje, když píše, že je to výběr toho písničkovějšího a hodnějšího co na Jablkoni vyrostlo, drsnosti, splašenosti a brutality jsou v menšině. Jako by si Jablkoň více cenila právě těchto písní než těch, kterými na sebe upozornila v širším než jen folkovém okruhu posluchačů. Možná správně uvažuje a výběr to ukazuje, že to dobré, nebo to, co za dobré považuje skupina, se nemusí nutně krýt s tím nejpopulárnějším, nebo tím, co za dobré považuje část publika. A ono to tak nakonec vlastně je, tak proč ne.
Z písní, které jsem očekával, tu jsou Ježibabí, Velmi nesmělá, Nekonečná, Bláznivá a Tak mě zase zpátky zavolej. Naopak po poslechu jsem musel souhlasit s tím, že mezi „bestky" určitě patří například Když v noci sněží nebo Hostina bláznů či Náklad třaskavin, některé z písní na desce pro mě byly prakticky novinkami – z řadových alb jsem si je naprosto nezapamatoval. Což nebylo na škodu pro ně, ale spíš pro mě. Nevšiml jsem si jejich tajemné romantiky (Když v noci sněží, Ukolébavka pro Týnu nebo Na Troskách) a dokonce i takové písně jako Bára miluje Káju nebo To máme dneska pěkný den či Sedm týdnů obklopeny ostatními dostávají úplně jinou atmosféru.
Jako červená jednotící nit se deskou nese zvuk skupiny charakterizovaný třemi atributy: nezaměnitelným zpěvem Michala Němce, použitím dechových nástrojů – střídmým, leč výrazným, nejednotným z hlediska druhů (fagot, tenorsaxofon, trubka, tuba, trombon, hoboj, klarinet) i z hlediska muzikantů (J. Jůdl, A. Duchaňová, M. Gera, F. Spálený a další) a konečně zvláštně nostalgické, leč spokojené texty. Prožitá a vytěžená dramata, zužitkovaná ve prospěch budoucna, nebo naopak bezstarostné si užívání pohody maličkostí, řekl bych.
Best of (malá lesní) Jablkoň mě hodně překvapila – hodně pozitivně. Zjistil jsem, že existuje (vedle "mého" výběru) přinejmenším ještě druhá paralelní sada stejně „bestkových" písní. Aby mi bylo rozuměno, v čem je odlišnost: U mnoha kompilací jsem napsal, že by bylo možno sestavit ještě druhý či třetí výběr „nej", ale tam ty písně byly jakoby v jedné řadě, v jedné kvalitě. V případě Jablkoně jsou ta „best of" – pomyslné „moje" a zde recenzované – jakoby paralelně vedle sebe. Málokterá skupina utáhne dvě takovéto série. A kdo ví, jestli jsou jen dvě.
Jablkoň (malá lesní) Best of… Indies 2007, 24 písní, 77:13 *********
