Press "Enter" to skip to content

Jak bylo po šestnácté v Pikovicích

V konkurenci akcí turistických (pochod do Prčic), turisticko kulturních (Vlak na Dobříš) i akcí ryze kulturních, geograficky blízkých, „náhle" přesunutých z jiných termínů a v rozporu s názvem a původním posláním kandidujících na multifestival, se konalo již 16. setkání s trampskou písní pod Medníkem. Počasí tentokrát přálo, louka vodáckého tábořiště v Pikovicích byla naprosto zaplněná, a tak organizátoři v čele s J. Rážkem byli spokojeni (ekonomicky spokojeni byli i návštěvníci – najděte festival na celý den za 140 Kč). Jedinou komplikací byla neexistence posilového vlaku po skončení festivalu zpět do Prahy (v začátcích jezdil pravidelný, pak býval historický, pak objednané krabičky se splašenou krávou, a letos bychom byli vděčni i za šukafon, protože poslední vlak na Prahu jel cca půl hodiny před koncem, a tak návštěvníci přišli o Úsvit a kus Greenhornů, pokud nechtěli riskovat cestu přes Čerčany). „Komerční" přístup ČD, propustnost lokálky a noční dopravní klid na trati sehrály své.

Důležité ale je, že se zadařilo  dramaturgicky: Zahajovali K nezaplacení, trošku na pomezí folku, ale část publika si získali. Kamarádi staré řeky jsou kamarády i s tradičním pojetím trampské písně a přilákali další posluchače. Prvním bluegrassem, spíše tradičním, a na jeden mikrofon, byli Brzdaři z Kutné hory a publikum ukázalo, že i tahle hudba je „trampská". K dalším kořenům trampské muziky zabrousilo Originál Indigo – muzika trampská čerpala kdysi z jazzu a diváci plné hledištěocenili tradiční jazzovou náladu, zpěvnost, textový vtip a rytmus písní Originál Indiga. Sekvoj byla prvním zástupcem modernějšího pojetí muziky, i když ono „modernější" je ve vztahu k 25 letům existence kapely relativní. Staré sedlo po loňské zkušenosti, kdy se jako poslední vystupující večera nazvučilo a nezahrálo ani notu kvůli bouři, hrálo v poledne a nabídlo směsici moderní i tradiční country od různých interpretů i autorů. Muzika přilákala spíše tancechtivé návštěvníky. Jitka Vrbová se Stanislavem Chmelíkem byli přivítáni jako staří známí a pod pódiem se shromažďovali naopak ti, co chtějí spíše pozorně naslouchat. KTO zahrálo svůj tradiční repertoár, osobně se přiznám, že mi místy trochu u jejich muziky přebývaly bicí, ale možná je to jen nezvyk. Naopak k Taxmenům patří bicí stoprocentně a předvedli ze svého „military" repertoáru část určenou pro nejširší publikum. Další dvojicí na pódiu byli Wabi Daněk a Miloš Dvořáček a vsadili na jistotu repertoáru, okořeněnou improvizacemi a kytarovým uměním M. Dvořáčka. Paběrky si připravily výřez ze svého standardního repertoáru, i s vysvětlujícím osvětovým průvodním slovem k jednotlivým písním. „Místní" Posázavský expres přidal jako obvykle  trochu swingujícího trampingu. Druhým bluegrassem, spíše dravějším a moderním, byl Cop s Míšou Leichtem a publikum ukázalo, že bluegrassové pecky zná (Irish). Vlak na Dobříš (skupina) přijel rozpumpován z Vlaku na Dobříš (železničně-hudebního) a zahrál kromě osvědčených věcí i několik záležitostí novějšího data, vše se svérázným „dědečkobrdským" humorem a zářivými houslemi Péti Roubíčka. Zvědav jsem byl na Greenhorny, jejichž sestava až na bubeníka odpovídala poslední sestavě Tučňáků (ovšem bubeník byl velmi dobrý, řekl bych, že s rockovou praxí?). Ubylo swingových písní Honzy Vyčítala a hrála a zpívala se spíše klasika. Vyčítal snad každou písní na někoho zavzpomínal, živého či mrtvého, jakoby smířlivě. Bohužel, během jejich vystoupení dvakrát vypadl proud, a tak závěrečný Úsvit měl jen polovinu svého původního času. Navzdory tomu, že poslední vlak odjel, publika bylo do konce více jak polovina louky, a tak si to snad i Úsvit užil.

Zvučil Pája Jindrák, který prokázal i znalosti v oblasti silnoproudu, spolu se mnou moderoval Pepa Chmel, atrakce také nechyběly: vojenská auta, rýžování zlata, koníci a stánky. Dík patří i všem obětavým, zejména místním organizátorům.  Na 17. ročník setkání pod Medníkem  se tak můžeme už začít těšit.