Press "Enter" to skip to content

Muzika od Kozla

Den otevřených dveří v pivovaru, doprovázený atrakcemi, soutěžemi, občerstvením  a hudbou nebývá některými příznivci muziky považován za festival, ale v nejlepším případě za pouť. Odhlédněme od faktu, že bez sponzorů by se uskutečnilo jen minimum festivalů mimo brány firem a podniků a soustřeďme se na fakt, že přes všechna lákadla a rozptýlení byli na 15. dni  Kozla v naprosté většině pozorní posluchači jednotlivých vystoupení – pravda , přecházeli a vybírali si, ale tak to snad má být.

Opět se hrálo a zpívalo na dvou pódiích a protože jsem na jednom z nich působil, bude popisu jen polovina – prosím, máte možnost doplnit. Faktem ale je, že jsem nakonec přemístění na pódium „nádraží" nebo také „vlečka" nelitoval. Každý z účinkujících měl více jak hodinu na své vystoupení a tak měl možnost si i publikum naladit a program se na horním pódiu stíhal, na dolním pak po popohnání Juppem také (brzdily trošku soutěže, které soutěžícím trvaly déle než se čekalo). Na pódiu „pivovar" byla koncentrace na muziku o něco menší právě díky soutěžím a také tam vystoupily kapely, které, jak jsem alespoň během krátkých návštěv měl možnost posoudit, neexperimentovaly a přinášely své jistoty. Snad jedině Noví Brontosauři jsou relativně noví sestavou, ne však repertoárem ani jeho provedením. Devítka mi v pasážích, které jsem slyšel,  přišla , že tlačí trochu moc dramaticky na pilu, civilnější verze např. Holky od koní je lepší (možná ale jen proto, že jsme na ní víc zvyklí). Kromě nich na této scéně hráli  (od konce) Taxmeni, Cop, Marien, Lístek, Brzdaři. Zvučil Pája Jindrák, uváděl Jan Dobiáš.

Scéna horní (tedy „moje", zvučená L.Nalezinkem) mi přišla zajímavější: začínalo Hluboké nedorozumění, které tak trochu „odneslo" nevděčnou úlohu zahajovat chvíli po deváté, ale zase ti posluchači co u pódia byli, byli pozorní a přišli kvůli skupině. První vrchol dne přišel hned vzápětí – Bluesberry s Petarem Introvičem jsou stále stejní a stále skvělí. Výborná muzika, jako před třiceti lety , kdy jsme je na Hanspaulce slyšel poprvé. Nestárnou. Proč taky, když blues nestárne také. A to to nebylo žádné sentimentální vzpomínání, ale veskrze aktuální melodie. Bezefšeho upoutali posluchače šíří svého záběru i pódiovou prezentací, ale já prostě mám pořád pocit že se trošku nesoustředí a svůj výraz rozmělňují. Ale všechny mé oblíbené zahráli, pumpičku použili, tak co. Po nich šli  Kameloti – standardní vystoupení  s vědomím toho, co publikum chce a co má taky trochu ráda kapela.  Od patnácté hodiny byl na pódiu Semtex. Na rovinu – byl jsem zklamán. To co Lokálka před časem opustila, to oni zvedli, akorát ve stylu doby to udělali drsnější až vulgárnější. Všechny melodie prostě jen  převzaté (jakpak je to s autorskými právy?) , pokud odhlédnu od textových parodií a doslovně převzatých textů,posazených do jiného kontextu,  objevil jsem i nějakou tu „krádež" – použití textu, u kterého asi 99% publika neví na co a odkud je to parodie, protože je použit neupravený na místě parodie (…"vrať se mi pytlíku"… – kdo zná autora? A co to původně parodovalo? Napište…). Ale v rámci objektivity je třeba říci, že Semtex měl bouřlivý ohlas, lidé jeho písničky znají a zpívali a tančili spolu se Semtexem. Kapela také dbá na své kostýmy, takže vlastně co jaké výhrady k tomu, že jo. Prostě jsem je čekal původnější.

Ovšem pak přišla bomba a soustředěné a čekající publikum potvrdilo svůj vkus. O spolupráci Nadi Urbánkové a Bokomary jsem dosud jen slyšel, ale nezažil a neviděl a tak jsem byl napjat víc než publikum. Tak nějak jsem si říkal, jakpak takovýhle experiment může dopadnout, kdyby radši N.U. neexperimentovala…  Bokomara začala blokem svých písní a pak přišla Paní Zpěvačka. Zazpívala několik písní z chystaného CD s Bokomarou, položených spíše do folkova až folklórna a já koprněl poprvé: Naďa Urbánková ty písně přednesla s naprostou jistotou a suverenitou, jak kdyby nikdy nic jiného nezpívala. Pak přišly na řadu Semaforské písničky – tady jsem čekal, že zpěvačka si bude jistá a bude jako ryba ve vodě. Jenže teď zas překvapila Bokomara, jak se zkáznila a přizpůsobila Nadě i písničkám – a tak skoro vypadaly  tak jak je známe z desek. Slyšet Bokomaru hrát Blonďáka s červenou bugatkou nebo L.Javůrka recitovat part J.Grossmana z Drahý můj, či Naďu Urbánkovou zpívat jednu z písní Bokomary je zážitek. Ne zážitek z originálního uchopení písní, ale z pochopení a podřízení se duchu písně. Z dokonalé profesionality všech zúčastněných. Čekal jsem, že některá část posluchačů bude zklamána – buď příznivci Bokomary nebo Nadi – ale opak byl pravdou: spokojeni byli všichni. Naďa Urbánková dokázala, že její publikum přijalo za své i její nové, bokomaří písně. A v publiku byli zastoupeni nejen staří, ale i – a to je další pozoruhodnost – mladí posluchači.   Tomu se říká comeback a profesionalita.. Jsem nadšen ze spolupráce Fleretu s J.Šulákovou, ale přiznám se, teď mám nový důvod k  ještě většímu nadšení.

Nu a pak už na závěr přišli Happy to meet a publikum se trošku obměnilo, přišli ti spíše energičtější a  Happy to meet dali do vystoupení úplně všechno. Minule jsem z nich byl trošku rozpačitý, letos mě dostali jistotou a přesností muziky. Končilo se přesně v 20.00, ale bylo by se bývalo mohlo hrát klidně déle. 15. Den  Kozla se vyvedl jistě  po všech stránkách, já mohu potvrdit, že  i po té hudební.