Velmi pečlivě vypravené CD vydal Arnošt Frauenberg. Mělo by být jeho profesionálním debutem, nepočítám-li nějaké demosnímky před lety. Skládačka, booklet s texty a malovanými obrázky a teprve v něm kapsička na CD. Ani na samotném CD autor nešetřil a nabízí 17 písní. Nicméně přes 40 minut se dostane jen stěží. Řekněme , že tedy těch 17 věcí vybíral tak aby to bylo to nejlepší z repertoáru.
Arnošt Frauenberg neoslní zpěvem, zejména v expresivnějších pasážích nebo delších vyšších tónech je jisté neusazení docela slyšet, ale na tom AF nestaví a tak to berme jako rozpoznávací znak jeho autorského zpívání (předpokládám, že všechny písně jsou jeho vlastní). Příjemnou stránkou jsou aranže, kdy AF nelpěl jen na kytaře (natáčené v Tymákově), ale piano a akordeon natočil Ivo Cicvárek v Brně a foukačku K. Markytán ve Zlíně. Příjemně osvěží i některé melodické náznaky inspirace jazzem či bluesem. V každém případě písničky zbytečně neprudí exhibováním, ale jejich délka je podřízena sdělení.
Úplně nejdůležitější na albu většiny písničkářů je obsah písniček. Ani tento případ není výjimkou. Tématicky převažují výpovědi o osobních pocitech, zážitcích a zkušenostech podané ale ve většině případů s nadhledem a mírným humorem, který se nevylučuje s jistým poetičnem, a to i u popisu událostí jinak dramatických (Velká voda). Obvykle tyto písničky mají i svěží melodický nápad a tvoří řekněme nadpoloviční většinu desky. Tím vhodně kompenzují tu menší část tvorby , ve které je AF konformně folkově písničkářsky zadumaný, a dávají tak posluchači charakteristický záchytný bod pro správné zaškatulkování Arnošta Frauenberga do společnosti třeba Petra Sedláčka nebo Fr. Vlčka. Rozpoznáte je obvykle podle délky, ta „zdravá" pro Arnošta je těsně kolem 2 minut. A tak si z desky zapamatujete Ořechy, Kominíka, Zubatou, Velikou vodu, Múzu múz nebo Fotografa. A na koncert složený zejména z těchto písní bych se i těšil. CD Arnošta Frauenberga ukazuje, že i mírně introvertní tvorba může být vkusná, decentní a vstřícná.
Tak jako ve Sněmovně poslanci produkují přílepky k zákonům, i já přilepím k této recenzi ještě jednu desku – ona to taky není deska regulérní, ale „pouze" osmipísničkový a 26 minut trvající demosnímek dua Tamaral: Petr Sedláček – Inka Tognerová. Ono nakonec je i poučné si obě desky poslechnout pohromadě – něco mají společného, v něčem se odlišují. Společné jsou tvůrčí odlehčenost a nadhled autorů, odlišné jsou melodické nápady a práce s délkou písně. Petr Sedláček se přeci jen neudržel v necelé polovině z osmi písní a přetáhl je přes 4 minuty, další dvě se k tomuto limitu blíži. V nich padá řemen a oba členové dua se bezradně potácejí mezi zpěvem jinak krátkých sdělení a mezihrami. Naopak kratší písně mají všechny klady Sedláčkovy tvorby, tak jak jsme zvyklí z minulosti – Jazzové melodie vrní (to je nejen název, ale i charakteristika písně a vtipné provedení nápadu), nově Petr projevuje smysl pro dramatické vygradování písně: Johanka, Ostrý polední stín, i pro určitou nadčasovou neosobní poezii: Pod horami. Rozhodně tyto čtyři písně jsou slušným příslibem nového dua. Ovšem je zcela na Tamaralu, zdali se vydají po této cestě, nebo po cestě, po které šli v druhé polovině písní. V případě písní kratších bych si na ně i vsadil. Suma sumárum – zkušenosti Petra Sedláčka se zúročily v podařeném startu nového projektu.
PS: Z tohoto článku to vypadá, že si myslím, že je určitá závislost mezi délkou písně a její kvalitou – alespoň v případě písničkářů. Ano, v 90% je.
Arnošt Frauenberg: Rozednívání, Jumbo 2007, 40 min, 17 písní *****
Tamaral: Demo 2007, vl. nákl., 26 min. , 8 písní *****
