Jako první se na podiu představila vokální skupina Toast Singers. Ve svém „mikrofonovém" debutu zabrousila například do repertoáru skupiny Beatles a blýskla se i dvěma vydařenými úpravami lidových písniček. Po toustovém předkrmu následoval coby další chod bydlištěm, nikoli však výkonem, žebrácký písničkář Arnošt Frauenberg, tentokrát s posilou v podobě perkusisty a saxofonisty Kamila Tichoty. Další naservírovaná kapela Bodlo působila dojmem dozrávající révy. To určité posunutí do nových dimenzí, časů a prostorů, které se objevuje u mnoha skupin ruku v ruce s prvním vydaným cédéčkem, si Bodlo střihlo již nyní, ač se studiovým kotoučkem ještě otálejí.
Franta Vlček jako vždy s noblesou a šarmem žongloval se slovíčky. Jeho vystoupení pak připomínalo dezertní bonboniéru, kdy si s přivřenýma očima vychutnáváte každý kousek. Ať sám nebo doprovázen druhým hlasem Vlčka juniora byl přímo k sežrání. Živelný Načas rozproudil krevní oběh osazenstva v již zcela zaplněném hledišti, což zase tak „těžká práce" nebyla.
Až do této chvíle ostřílený matador průvodního slova Miloš Keller byl mezi jednotlivými čísly programu přerušován anonymním tajemným hlasem, který mu „kamarádsky" radil jak zkvalitnit svou práci konferenciéra. Při představování skupiny Šantré dostal záhadný druhý uvaděč i svou hmotnou podobu. Milan Belmondo Plch, tento fantom FOLKomína, po vzoru šantánových tanečnic přibaletil oděn jen ve slušivém bílém jégrově prádle a držící nápis „Šantré" až k šokovanému triu. Kapelník Dušan Vainer však bleskově zakontroval. Jeho pozvání „Pojď si zazpívat, vole!" Belmondo nemohl odolat. V posledním refrénu písně Příteli vystřídal zpěvačku Inku Tognerovou, což způsobilo opětovný šok. Tentokrát ovšem v řadách publika. Naštěstí ostatní písničky zpívané „pouze" Inkou nebo Dušanem tento otřes hravě vyléčily.
Ostravský bluesmajstr Pepa Streichl se snažil své narozeniny úspěšně zatajit. Pořadatelé ho nejen odhalili, ale i obdarovali obří tlačenkou. Pepa jim i divákům na oplátku věnoval několik svých krásných písní. Věčně usměvavá písničkářka Petra Šany Šanclová se představila repertoárem ze své první autorské desky. Přestože skupina KOA ztratila po odchodu Zuzany Navarové nejen většinového autora, ale i část své duše, dokázala si najít k posluchačům cestičku zpět. Jejich skupinová tvorba na ně prozrazuje, že jde o muzikanty tělem i duší, což folkomínské publikum dokázalo mohutně ocenit. Trio Devítka vsadilo především na své nejúspěšnější hity. Diváci měli tak šanci ocenit výkon skupiny nejen potleskem, ale si i své oblíbené písničky zazpívat.
Vladimír Merta – písničkář, který svou osobitou tvorbu umocněnou brilantně zvládnutou kytarou zdobí folková pódia již několik desítek let. Jeho autorské i interpretační umění nejen s léty nevyčpělo, ale dostalo i nový rozměr – lehkost a nadhled. Následující duo Nestíháme, patřící stále ještě do škatulky mladý začínající písničkář, dokázalo se ctí navázat a předvést, že o budoucnost folkových písní se nemusíme obávat.
Dva Pavlové a Pavlína. To je současná sestava uskupení Pavlína Jíšová a přátelé. Každou svou skladbou Pavlína předváděla, že je nejen skvělá autorka, ale především Paní zpěvačka, která je hvězdou každého podia a ještě dlouho bude výrazně zářit. Finále večera patřilo uragánu jménem 
Bezefšeho. Jejich vystoupení mělo takový náboj, že dokázalo i rozehnat začínající déšť a poprvé za celý den vyjasnit oblohu. K dokreslení své písně Rimpimpim dotlačili pod pódium svůj žlutý vůz značky Trabant a požádali pana inženýra Kellera, aby je tentokrát světelně doprovodil on. Ten však nedokázal najít vypínač světel, takže si ani nebliknul.
A tím festival skončil. Vlastně neskončil. Písničky zvolna sklouzly z podia a zamířily pod střechu nedaleké bývalé stáje, kde zněly ještě dlouho do noci…
