iFOLK - hudební server

Informace

Autor:
Archiv
Datum vydání:
1. červenec 2005
Statistika:
Čtenářů: 6503

Relevantní

Nejčtenější

Reklama

Reklama

Známkování

Jakpak se Vám článek líbil? Dejte to najevo svou známkou.

Aktuální známka je 4.4, hodnoceno 4346x.


Článek

KLÍČ tentokrát pro děti

Co byste řekli, píše se breptat, nebo brebtat? Slovník spisovné češtiny připouští obě verze, ale Klíč se rozhodl, že svou pohádkovou zemi, ze které pocházejí hrdinové jeho písniček, pojmenuje podle dětmi používaného (a brebtaného) slova breptat, tedy Breptánie.

V této kouzelné zemi se houfně vyskytují bytosti, které by mohly být blízké nejen dětem. Je to například Kolomastík, skřítek, který pofouká bolístky a potěší smutnou duši, Silínis, což je mužíček hlídající Zemi ze srpku Měsíce, žlutomilná víla Trikosanda, kuchyňský šotek Sepečouzas, který vám vždy nechá schválně něco připálit, nebo pyšná a rádobypanovačná loutková princezna Pimprdán. Mně se obzvlášť zalíbil Meluciján, který „pohladí bouli, napíše úkoly, zaplatí daň“, ale to je samozřejmě věc vkusu…
Tak jestli jsem vás aspoň trošku navnadila, můžu říct rovnou a bez obalu, že tuhle desku je lepší si koupit a poslechnout, než o ní jen číst. Ani texty, ani melodie obsažených písniček, ani jejich provedení se totiž nedají jen tak okomentovat.

Klíč v současné době čítá 7 členů a několik nástrojů. Že je na desce použito nástrojů hodně, je slabé slovo, spočítala jsem to a došla jsem k číslu 28 (to ovšem „zobcové flétny“ počítám jako jeden nástroj, a vynechala jsem „hlas komára a plesknutí“). Hosty má ale Klíč jen dva, Ondřeje Štajnochra na kontrabas a Luboše Faita na fagot. To jsme se dostali na číslo 26, přičemž prozradím, že většina (šest) členů Klíče obsluhuje na desce 0 až 3 nástroje. Touto vylučovací metodou se postupně dostávám k tomu, že na uměleckého vedoucího Jaroslava Mariana zbylo 18 nástrojů plus „hlas komára a plesknutí“. Naštěstí pro nás, závistivé zeroinstrumentalisty (opak multiinstrumentalisty, že?), to aspoň není kombinace klavíru, saxofonu, houslí a harfy, ale vyskytují se tam názvy jako hi-hat, brumle, drhlo či ago-go, což sice neznám ani jedno osobně, ale předpokládám, že by na to zvládl zahrát i obyčejný člověk se státnicí z hudební výchovy a osmdesáti lety praxe.

Tím samozřejmě narážím na to, že Klíč se skládá víceméně z konzervatoristů či akademiků, takže už podle tohoto sdělení si můžete udělat představu o tom, jakou má asi interpretace úroveň. (Ne, určitě si nedělejte představu dlouhovousých úctyhodných pánů a slečen ve velké večerní s kamennými tvářemi během sedmihodinové symfoniettičky plné šestnáctinek.) Zkrátka chci říct, že Klíči toto muzikantské složení svědčí, že muzika (Jaroslav Marian, Pavla Marianová a řecká lidová), hudební aranže (J. Marian) a provedení (Klíč) jsou jako na míru šité k textům. Obzvlášť slyšitelné to je například u písně Šikmé oči mám, kde se kombinací metalofonu a kytarových sólíček s bottleneckem dosáhlo jemně čínsko-japonského zvuku, stejně jako v Césarovi, kde se střídají zároveň s textem hudební témata Afriky, Indie a Mexika, neboli poznáte podle rytmu a použitých nástrojů, v které zemi zrovna jste. Dál třeba v písničce Kolonohy se střídají sloky v trojdobém a čtyřdobém (nebo dvou-, to nepoznám) taktu, což přesně vyjadřuje zásadní rozpolcenost hrdinovy osobnosti („kolohony, kolonohy / chvíli kola, chvíli nohy“). Stejné střídání rytmu se objevuje i v písničce Konec komára Evžena, kde to ovšem symbolizuje zase generační rozpor (ve sloce je takt na sudý počet dob, to se zpívá o Evženovi, a v třídobém refrénu o starých komárech („komáři staří mu říkali / Evžene, pít se má s mírou…“), což přesně dokazuje mé tvrzení o mezigeneračním sporu o životní postoj). (Ovšem naneštěstí mají staří komáři pravdu a Evžen skutečně dopadne špatně.) (Tady přijde „hlas komára a plesknutí“.)

Samostatnou kapitolou interpretace je samozřejmě zpěv. Ani tady bohužel nemůžu než chválit. Sbory jsou pěkně barevně sladěné, také podle záznamů v bookletu (mimochodem, booklet je u tohoto CD přímo mistrně zvládnutý!) je vidět, že Klíč pečlivě vybíral, ne v každé písničce můžou zpívat všichni. Sborů se chopily čtyři ženské hlasy (Pavla Marianová, Jana Slavatová, Blanka Ledvinková, Jana Neubauerová) a dva mužské (Jaroslav Marian, Milan Venkrbec). Bedřich Hejsek se zpěvu vzdal a zůstal jen u hoboje, anglického rohu a basové zobcové flétny. Ono taky zkuste si zpívat, když máte v puse několik plátků, různé hubičky, násadky a násosky…
Když jsme u těch sborů, je tu jedna zajímavá pasáž v písničce Plyšáci. Refrén skončí v jedné tónině, pak je pauza 3 sekundy a sbor začne zpívat sloku jen tak v tónině jiné. Tím si aranžér ušetřil přechodové akordy v modulaci a zároveň připravil posluchači moment překvapení. Na desce to Klíč zvládl skvěle, jak to zazpívá naživo, to by mě docela zajímalo… ale příliš o nich nepochybuji, dokonce mám dojem, že podobnou fintu použili už v písni Víno z desky …omnia vincit amor.
Sólové party si zazpívali Jaroslav Marian, Pavla Marianová a Jana Slavatová. To už se nedá vůbec komentovat, hezky se to poslouchá, výslovnost i intonace bezchybná, výraz vždy přesně sedne ke koncepci písničky. Tady na tom má zásluhu samozřejmě také ten, kdo sóla rozdělil – například P. Marianová se svým hlubším hlasem zpívá Pirátskou, Vodníka, plyšáky u báru atd., zatímco J. Slavatová se předvádí jako vysokohlasá Pimprdánka nebo coby mravná křesťanská myška Vanda. Každému zkrátka sedne něco jiného, a v Breptánii jsou role rozděleny a zazpívány dobře.

Co se týká textů, už jsem na začátku naznačila, jaké postavičky se tam třeba vyskytují, ale na cédéčku je 18 písniček, takže to ani zdaleka nemohlo být všechno. Podle Klíče jsou to „bytosti zrozené jednak z dětských přebreptů a zkomolenin – ale především z nesmírné dětské fantazie“ (sleevenote). V tom případě musí platit, že básníci jsou vlastně děti (nebo blázni), protože texty písniček psali dospělí lidé (Nač má vodník hrníčky Pavel Neumann a všechny ostatní Tomáš Vondrovic). Každá písnička je vlastně pohádka sama o sobě, neschází jim poetika a romantika („Na nebi – když zem už spí / malý mužík v srpku Luny bdí…“ – Tajemný Silínis), trocha napětí („Zkřížené hnáty – pozor na piráty!“ – Pirátská), a samozřejmě vtip: „Proč jsi tak krutá / ty jedna žlutá?“ (Trikosanda), „Mravnost myšek křesťanských…“ (Myšel a Vanda), „Jsem princezna Pipmrdán / a ten, kdo není jako já / ten budiž pohrdán“ (Princezna Pimprdán). Ke vtipnosti také přispívají citoslovce použité ve sborech: když je řeč o žábách, sbor kváká, v písničce Slepičí se všechny ženské hlasy ochotně zúčastnily kvokání, pod zpověď starého Číňana zase sbor doplňuje výstižné paj ťaj ťaj ťaj…
Je ale pravda, že potřebujete často více fantazie, abyste si představili, o čem písnička je. Tak například o Césarovi se dozvíte jen to, že to není pták, myš ani had; Zelený Meluciján je zase bůhvíkdo a bůhvíodkud, hlavně že je všemi ctěn a zbožňován; a to, že Mazajros je blázen, napovídá zřetelně pouze název (Blázen Mazajros). Není to tak ale dobře? Možná že mně to trošku vadí jen proto, protože mě to nutí přestat myslet racionálně a začít si vymýšlet a představovat. A to je určitě důležité nejen pro děti.

Zkrátka, s Písničkami z Breptánie je to jednoduché: autorům ani interpretům se vlastně nedá nic podstatného vytknout, takže vlastně ano, vytýkám jim, že se jim nedá nic vytknout, a čtenářům radím, nebuďte na rozpacích a nebojte se si ty brebty pořídit domů…

Klíč: Písničky z Breptánie
nahráno v červnu až září 2001 v Praze, vydal Venkow Records, a.s. 2001
Plyšáci – Šikmé oči mám – Kolonohy – Popletené rozpočítadlo – Hrdinný Kolomastík – Nač má vodník hrníčky – Pirátská – Trikosanda – Tajemný Silínis – César – Zelený Meluciján – Konec komára Evžena – Myšel a Vanda – Slepičí – Zlý Sepečouzas – Princezna Pimprdán – Blázen Mazajros – Ani muk
K CD vydalo nakladatelství KONVOJ s.r.o. stejnojmenný zpěvníček.



Manča Sršňová

Reklama

Reklama