Je různý způsob, jak se vyrovnat s pádícím časem. Někdo to nemá zapotřebí a stárne (používejme to slovo , abychom se nezdržovali se zbytečnými eufemismy) spolu se vším okolo sebe tak, že to ani nepozorujeme. Někdy za to může samo okolí (například šansony), někdy dotyčný okolí trochu změní (například přestane zpívat a začne něco uvádět nebo hrát divadlo). Někdo má to vzácné štěstí, a zůstává stále mladý a „in" a co hůř, část okolí ho i bere. Zbývající část okolí to nechápe a zkoumá, kdo, kdy kde, s kým, za kolik a v jakém seznamu dotyčný byl, že nestárne. Prostá odpověď, že holt nestárne a umí, neuspokojuje (zde si příklad jistě sami doplníte). Někdo zvolí velký převlek – buď převlékne sám sebe, aby vypadal mladší, anebo vymění prostředí ve kterém se pohybuje. Někdy se to povede a takový člověk získá novou identitu. Kdo si dnes vzpomene, že uznávaný zpěvák dechovek zpíval pop a rock and roll. Daleko častěji se to ale nepovede.
Nevím proč právě country tolik přitahuje poslední popsaný způsob provedení té změny. Snad že filmy s kovbojsou tématikou vytvořily všeobecný dojem, že ke zralým mužům country patří a žádný film nevytvořil všeobecný dojem, že ke zralým mužum patří táborový oheň a Rikatádo. A tak Duo Červánek (náhodně zvolený příklad) nemá následovatele, a nikdo nedělá nové verze písniček Oldy Vrtišky (zase náhodný příklad), ale skoro každý, kdo se rozhodl pro novou fasádu dělá nové verze country hitů. A tak se neustále dozvídáme, co lidí bylo odjakživa country, jen to prostě nějak nemohli dát najevo a teď si plní sen. A že jim to máme věřit, i když v hudbě i promotion používají postupy ze své (již prý odhozené, nejčastěji popové) minulosti.
Tenhle úvod byl tak dlouhý proto, že po něm už vlastně žádný článek nemusí následovat. Milan Drobný působí na naší hudební scéně už dost dlouho na to, aby byl pevně zaškatulkován do středního proudu popu a aby to na něm zanechalo nesmazatelné následky (to je stále míněno jako uznání!). Dokonce nedávno vydal výběr svých největších hitů, který se dost dlouho točil v mém přehrávači (to je pochvala) a vydal také něco nových písní, kterými nepřekvapil, ale ani neurazil. Nemyslel jsem si ale , že o něm budu psát zde.
A ejhle, náhle zčistajasna tu máme CD Ten závod je dlouhý a na něm 13 písní ve stylu country. Ještě sice tu a tam prosvítají popové aranže, ale témata, melodie a projev zpěváka je countryový. Teda, jsou takové, jaký si zpěvák představuje, že je to country. Zahajuje písní Toby Keitha I love this bar s českým textem Dana Jermana Tak léčí náš bar (Toby souhlasil, jo?) a pokračuje peckou Medůz Tak co mi koupíš, ke které Eduard Krečmar ochotně předělal text (no, vlastně jen koncovky sloves v minulém čase a podmińovacím způsobu), aby Milan nevypadal jako transka a Pavel Krejča zvýraznil bicí, aby to dravě pádilo. Potom dostaneme elektrifikované countryblues Jen mě houpej a z americké country máme ještě další píseň – Žádnej problém autora Caseyho Beatharda (škoda že původní název není uveden, tady se píseń nepodobá ničemu, co si z CTF pamatuji) . Stejný rébus vám poskytne titulní píseň – kde já ji už slyšel??? A pak na závěr dvě klasiky – autorem jedné je Bobby Darin a druhé dvojice Reed-Mason s textem J.Grossmana. Ostatní si napsal Milan sám nebo je to úlitba P.Krejčovi, v jehož studiu dílo vznikalo. Textovali Milan, Eduard, Dan (ty už známe), a všudypřítomní Vladimír (Poštulka) a Ronald (Kraus).
Milan v písních vzdychá , heká a stylizuje hlas do role nedbalé mluvy mužů opřených o bar (zejména v písni Tak léčí náš bar). Zejména představa, že otevřená „a" a „e" nejsou žižkovská, ale country je doušíbijící a donebevolající (Jen mě houpej). Používá výrazy, které mají být mladé: Tak vodjeď , pěknice ( o dívce, která ho už nebaví). No nevim, kémo, jestli na týhle rychtě nejseš spíš za ještěra nebo aspoň igráčka, woe. Najatí muzikanti precizně hrají své party, zejména ty na (countryové) klávesové nástroje (kupříkladu ve skladbě Nechcem to dohromady dát) a (countryový) tenorsaxofon. Ale abych byl spravedlivý: ve třech písních je (asi opřená o zeď) mandolína, ve dvou banjo a v jedné housle. Aranžoval Pavel Krejča. Sbor v písni Tobyho Keitha se mu ovšem nepovedlo naaranžovat ani z poloviny tak, jako v originále. V originále slyšíte opravdový bar, v české verzi učesanou kulisu baru. Na tenorsax hraje jako host David Kangas z USA (a jestli tohle není country, tak ať se propadnu!) a v jedné písni zpívá i Yvonne Country Přenosilová. Ale ta je aspoň milá, jako je v duetech s Pavlem Bobkem a Vráťou Vyskočilem.
Z nějakých nepochopitelných důvodů je v bookletu jen pár (přesněji: dva páry) textů. Snad z důvodu úspory našich lesů. Nebo proto, že tři názvy písní začínají slovem Tak a jeden slovem Ten. Zato Milan Drobný je tam 4x, dvakrát koleje do dálky a jednou světla aut focená dlouho exopozicí. Chybí původní názvy převzatých písní. Je ale pravda, že je uveden odkaz na web, kde je zbytek.
Aby mi bylo rozuměno: Je to dobrá profesionální práce. Falešné tóny nejsou, obrácených přízvuků a nesmyslů v textech je přiměřeně, tak jak to v country (prý, asi, teda) bývá, Milan Drobný umí zpívat, jistotu neztratil a má i určité hlasové charisma. Ale není to country. Není to ani pop. Je to hybrid, sám interpret to na svých stránkách přiznává (dokonce s jistou hrdostí): Album je koncipováno jako poprockové country, nebo chcete-li country rockový popík.
Čekal jsem, že sobě i nám dá zpěvák ke svému jubileu lepší dárek.
Milan Drobný: Ten závod je dlouhý, Popron Music 2004, 40,27
Tak léčí náš bar, Tak co mi koupíš, Jen mě houpej, Zvláštní svět, Sedm kilo štěstí, Tak vodjeď, Ten závod je dlouhý, Žádný problém, Ona čeká, Hory lásky, Nechcem to dohromady dát, Zloděj růží, Nebudu už říkat přísloví.
