Bílá nemoc si předchozím albem nasadila – přinejmenším u mě – velmi vysokou laťku. Živá nahrávka z Malostranské besedy mě kromě atmosféry uhranula zpěvem Zdeňka Hříbala, vynikajícími texty a propracovanými aranžemi, které to nepřeháněly s hlukem a počtem hudebních nástrojů, zejména ve vážnějších písních. Takže když se první minuty z nového CD Stíny a stouni ozýval trošku tuctový rock s textem na mnohokrát provařené téma „on a ona se sbližují na romantické večeři", začal jsem se obávat, jak vydržím celou desku. Ta má totiž nadstandardně dlouhou stopáž, k hodině jí chybí jen stovka sekund.
Je třeba říct, že pochybnosti trvaly poměrně dlouho. Přesněji tři písničky. Jako by měla být dodržena zásada, že první tři písničky musejí být rychlé a od podlahy, aby se hrály v rádiích, na textu tolik nezáleží. Ale abych byl spravedlivý, i tak stojí za to si je poslechnout. Zdeněk Hříbal nezklame a má velkou zásluhu, že i banální rýmy „hráč/rváč", „sen/den" znějí přesvědčivě. A kde trochu povolí tlak bicích, náhle se objeví pěkné aranžérské detaily (za polovinou Července). Pořád jsem však nebyl moc spokojený.
A pak přišel zlom. Zatímco u méně dobrých interpretů se deska po třech písních láme směrem dolů, Některý věci ukázaly palcem opačným směrem. Hlavní část písně se odehrává polohlasem, velmi intimně, krátké vstupy smyčcových nástrojů působí geniálně. Od tohoto kousku jsem začal věřit, že deska bude nakonec přece jenom zajímavá. Přišly fantastické texty, vymizel jednotvárný tah „bum-čvacht" ve prospěch akustické hudby, vystřídaly se jasné (Večery, Horoskop) i temné (Sedm prázdnejch postelí, Svítá) hudební barvy.
Hodně pestré je i žánrové složení: téměř klasické folkové písničkaření (Židovka z Toleda, velké části Svítá), náznaky country (Co v nás ještě hoří) s trochu zbytečným tleskáním na druhou (Horoskop), rychlejší claptonovské blues (Sedm prázdnejch postelí, tak trochu sesterská píseň k někdejšímu Smíchovskému ležáku) i art-rock (Stín). Nechybí ani tentokrát na závěr píseň o tom, jak jsme všichni správná parta, která to táhne spolu. Při takovém rozpětí si jistě každý najde to, co mu vyhovuje. Možná je album tak dlouhé i proto, aby si ho každý mohl redukovat o méně oblíbené písně na standardní délku.
Mně kromě zmíněné úvodní trojice písniček přinesla rozpaky všechna místa, kde Zdeněk přenechává zpěv Františku Pokornému a kapela se náhle tváří, jako že je hodná, kamarádská a víceméně taková country. Nesedí mi to k ní – a interpretační nejistota je cítit. Naopak zcela ve své kůži je Bílá nemoc jak v netuctovém rokenrolu (Špičky máš vzhůru), tak v tichých pasážích (kromě uvedených ještě třeba Letní nocí).
Ačkoliv páté album Bílé nemoci je proti živáči z Malostranské besedy malým krůčkem zpět, pořád ho mohu hodnotit poměrně vysoko. Zaslouží si to za všechno tvůrčí snažení, jehož výsledkem je zajímavá muzika s puncem originality.
Bílá nemoc: Stíny a stouni (Večeře pro dva – Tichej oceán – Červenec – Některý věci – Horoskop – Nejistota – Večery – Svítá – Sedm prázdnejch postelí – Stín – Co v nás ještě hoří? – Židovka z Toleda – Špičky máš vzhůru – V rejži – Letní nocí – Jupíjajé, vydalo Barrandov Records 2004, celkový čas 58:27)
