Většinou my usedlejší máme rádi, když jsou věci, se kterými nic nehne. Slunce vychází ráno, tráva je obvykle zelená (jen pro pár lidí modrá) a v létě bývá tepleji než v zimě. Někdo ale dává přednost dynamice, kreativitě a adrenalinu, kdy jedinec neví, odkud přijde příští rána. Tak takový člověk by si následující desky kupovat neměl.
Titul totiž trochu mate, protože žádný zvláštní svět se nekoná. Z desky na vás vykoukne Romana Horkého osvědčený svět a pohled na něj, jen kulisy se trochu mění, už to nejsou reflexe blízké Pálavy nebo jen trochu přeshraničního Hardeggu, ale Island a Kanada, jak tak přibývají honoráře a možnosti (Honolulu z dřívější desky byl jen sen), už se nezachraňují koně, ale nacházejí lvi. Hudební představení těchto kulis a v těchto kulisách je ale takové, jak jsme zvyklí. Táhlé, středně rychlé melodie s výraznými, pro zapamatování mnohokrát opakovanými slogany v refrénech, originální, romantické a prostřednictvím sugestivních popisů přírodních atributů efektu dosahujících textů. I když je to podle titulu zase Kamelot a ne RH se skupinou, fakticky je to RH se skupinou. Kdo má rád ty Kamelotí neměnné jistoty, si CD Zvláštní svět může koupit bez zaváhání a bez poslouchání v obchodě a bude spokojen. Hitem určeným ke zlidovění je Island, hitem nadzvedávajícím haly je Řeka Frazer. Dnešní dobu reflektuje díky komerčním výrazům v textu Zvláštní svět, obecné člověčí nitro pak Dopis na rozloučenou. Ve dvou kůrkách opět zvoní telefon a v něm se někdo dávný ozývá (nejméně jako Peggy, ale ještě určitě někdo další), Roman Horký to nechal radši zazpívat J. Zoufalého. Ale co o tom má chudák recenzent psát, když už vyzkoušel u předchozích Kamelotích desek všechny způsoby, jak článek napsat, včetně použití recenze na desku předcházející, jen s výměnou jmen a dat?
Do podobných „rozpaků" uvádí i nová deska Hoptropáků, rozpaků o to rozpačitějších, že nevím, jsou-li to rozpaky příjemné či nikoliv. I Hop trop potvrdili pověst stálice a jistot. Jedna věc rozdílná od Kamelotů tu ale přeci jen je. Romantika převažující u Kamelotů je (z podstaty romantiky) vlastně stále stejná a funguje. Aby fungoval lehký humor a nadhled, musí být pokaždé jiný, opakovanému vtipu se nesmějete, opakovaná romantika na vás obvykle působí pokaždé znova. V tomhle to Hop trop, resp. Samson má o něco těžší, jest mu však přirozeností, že se tohoto úkolu zhostil uspokojivě. Jinak by desku zřejmě netočil (to je trochu rozdíl od Kamelotů), kdyby neměl pocit, že chce něco sdělit a má co sdělit. I když to na první poslech vypadá jako obvyklé textové a hudební odechovky, jak jsme na ně zvyklí, přeci jen sdělení jakoby v druhém plánu, ale vlastně míněných jako hlavní poselství v písních, přibývá a odlehčení je jen má učinit stravitelnějšími. Jako kdyby Máci sídlící v Samsonovi našli humor a Hoptropáci v něm sídlící naopak zvážněli. Ale také trošku zestárli – pěvecký projev je uměřenější, klidnější, instrumentace ale nadále průzračně čistá a zvonivá, melodie od pánaboha, jednoduché, zpěvné a zapamatovatelné. Helena Maršálková j.h. ukazuje, že Hoptropáci jsou i její krevní skupina. I tuhle desku si ti, kdož mají rádi Hoptropáky, mohou koupit bez zaváhání a předběžného poslechu a naopak. Nebezpečí experimentu zde nehrozí. A jak to tak poslouchám, vlastně je to dobře. Potřebujeme aktuální jistoty, které nás spojují s minulostí, jež je s rostoucí časovou vzdáleností stále šťastnější.
KAMELOT: Zvláštní svět, Brothers records 2004, 48:35
Island, Podkování, Kanada, Plavou, Korálky jitřní rosy, Hic sunt leones, Nejhezčí podzim, Zvláštní svět, Dopis na rozloučenou, Svatá hora, Dvě kůrky, U řeky Frazer, Tulák
HOP TROP: Trojhlavá saň: Jumbo 2004, 38:00
Silver Hill, Lásky, Biják, Hledám takovýho chlapa, Dvojče, Bílý koně, Markóni, Ořešák, Slavnostní den (Gulášek), Zlatá brána, Obchoďák, Valouny, Bílé Jeepy (Afrika), Trojhlavá saň
