Odjakživa mě ten název kapely děsil. Nemám rád tak třeskutě a za každou cenu originální názvy. Často se obracejí proti jejich tvůrcům a vyvolávají laciné ironické narážky. Pravda, u Majerovek mě nic zatím nenapadalo, ale to mohlo být i tím, že jsme se dosud spíše míjeli, než potkávali. S rozšiřováním počtu hudebních škatulek a současně se smýváním jasných hranic mezi nimi se však Tabulky dostaly i do mého zorného pole. A také s postupným vývojem kapely, samozřejmě – konsternován Pálavou jsem se vrátil ke starším deskám a potvrdil si, že míjení bylo tenkrát pro mě i Brzdovky milosrdné. Opět se mi potvrdilo, jak je důležité přistupovat k CD bez předsudků, vzniklých třeba na základě předchozí tvorby.
Zvukové obrazy. To bylo první, co mě napadlo. Pocitová muzika – ale ne jen tak ledajaká. Muzika kombinující objektivní stav okolí se subjektivním odrazem v mysli člověka. A co víc – dokáže prostředí transformované lidskou myslí předat dál a nabídnout tak materiál k dalšímu přetavení dle libosti posluchače. Rozsáhlé několikavrstevné hudební plochy kombinující se s melodickými a rytmickými linkami, které se proplétají, vystupují do popředí a zase mizí, k tomu lidský hlas, trochu nad tím vším, jakoby nezaujatě komentující a přitom hluboce vtažený do atmosféry a prozrazující na sebe jen předstíranou odlidštěnost svou barvou a vnitřním napětím. Spousta zvuků, které mají své přesné místo. Tady opravdu věřím, že tvůrci přesně věděli o místě každého tónu.
Už jen ty názvy. Samy o sobě evokují představy: Digital country, Perychta, Svantovít, Hvězdopanna, Rybník Tma, Sangria… A jejich hudební realizace ještě předčí vaše nejodvážnější představy. A přitom to není lacině pochmurné, lacině tajemné nebo třeba prvoplánově keltské (či jaká kultura je teď v módě). Je to především – jak už jsme napsal – odraz reality zpracované lidskou myslí. A hlasivkami Andrey Landovské! Byl jsem zvědav na titulní Pálavu – to území znám jen z rychlíku a z několika dalších písniček (třeba Kamelot), ale asi se tam pojedu podívat – musí to být silná a žhnoucí krajina. Hned mě napadla podobnost s Krátkým popisem léta Hradišťanu. Svantovít spojuje dávnověk s technodobou dnešních dnů. Ať chcete nebo ne, ti dávní bozi tu jsou. Možná převtěleni do něčeho, o čem se domníváme, že jsme to stvořili, poznali a ovládli, a oni jen občas promluví – a vyberou si formu, čas i toho, kdo jejich poselství sdělí – teď určili Majerovy tabulky, aby byly jejich tlumočníkem. Tady se mi vynořili novodobí romantici – ale ne ti zkomercionalizovaní deskami a rádii osmdesátých let, ale jejich předchůdci. A další slovo mě napadlo: OK Band… Nevím, jestli někoho neurazím touhle asociací, ale něco na ní podle mě je – s vědomím odstupu 20 let (ale kdo se za tu dobu nevyvine? – proto sem tenhle nápad píšu a čekám na reakci). Rybník Tmu znám. Nevěděl jsem to, ale když zněla písnička, tak ten rybník jsem viděl. Odteď mu už tak budu říkat. Neprozradím, kde je, poslechněte si písničku a budete vědět, kde je ten váš. Znázornění Stínů šeptáním je překvapivě naprosto na místě – těšil jsem se, jak tuhle lacinou zvukovou podobu stínu napadnu – a ono ne. Ono to tak má být (to není návod pro ostatní tvůrce, aby při popisu stínu šeptali – mohou křičet, pokud to tak ovšem cítí). Pád listopad vůbec není smutný, depresivní či šedivě pošmourný, i když všechny ingredience v muzice jsou – namíchány dohromady však získávají novou kvalitu. Listopad je vlastně tajemný. Železniční mosty znám dost dobře, ale po písničce se na ně budu koukat úplně jinak.
Není to folk. Dala by se najít škatulka i pár domácích a dost zahraničních vzorů. Ale přesto by se na těchto stránkách měla objevit informace, že je tu něco, z čeho si každý může vzít, co potřebuje. Ne pouze, co tam je, ale opravdu, co potřebuje. To tam bude. Tu informaci jste právě dočetli.
Majerovy Brzdové tabulky: Pálava, Indies 2004, 49:38
Pálava, Odpolední čas, Volání jara, Železniční most, Digital country, Perychta, Svantovít, Hvězdopanna, Rybník Tma, Stínem, Pád listopad, Den svaté Anny, Sangria
