Spousta kapel má své domovské scény a takřka domovské publikum. My, co putujeme spíše po festivalech, se čas od času zatoužíme na takovou scénu, kde kapela je doma, podívat. Nepomohlo přestrojení, hned při uvítání odhalil Jirka Holoubek, že je přítomna „folková policie" (myslel tím mě a kolegyni ze spřáteleného i-netového magazínu). Ale také hned pozdravil i další známé návštěvníky v prakticky zaplněném sále a koncert skupiny Reliéf a hosta mohl začít.
Domácí pohoda je na výkonu interpreta vždy znát jistou uvolněností, která dovolí předvést i kousky, které se na festivalech a přehlídkách neriskují. Reliéf ovšem neriskuje nic. Takřka naprostá shoda skladeb pódiově provedených s jejich podobou na CD dokazuje, že Reliéf oprávněně představuje špičku svého oboru. Navíc zřetelně mají v zásobě mnohonásobně víc kousků, než kolik na koncertě zahrají, a tak mohou volně vybírat z celé škály dovedností. Slyšeli jsme písničky v podobě klasického bluegrassu, i typické reliéfí a capellovky, vesměs z dílny Z. Bureše.
Co ale stojí na Reliéfu také za povšimnutí, i když to není to, kvůli čemu se na skupinu chodí, tedy muzika, je uvádění. Mluvené slovo má na starosti Jirka Holoubek a je to dobrá přehlídka muzikantského uvádění kombinovaného s praxí moderátora festivalového i rozhlasového – tedy kombinace zasvěcenosti s uvolněností, bezprostředností a současně s profesionalitou, vylučující tzv. „tradiční prohřešky uvaděčů", kvůli jejichž popularizaci jsem byl málem kamenován. I slova hledaná nebo věty pronášené v zamyšlení při ladění kytary mají hlavu a patu a nemají berličky plevelných slov. Původně jsem se chystal doporučit Reliéf obligátně kvůli muzice všem, kteří mají rádi nejen bluegrass a gospely, ale teď doporučím návštěvu především těm, kteří také moderují koncerty svých kapel.
Hostem skupiny byla začínající kapela P.R.S.T. (název sestaven z počátečních písmen křestních jmen členů kapely a má evokovat zřejmě i jistou návaznost na skupinu Fifty Fingers). Z hlediska Reliéfu to byl dobrý skutek na podporu rozvoje začínajících kapel, byť ne složených ze začínajících muzikantů, z hlediska publika pak ukázka pochopení a tolerance, i když byl přítomen i početný zástup „rodinných příslušníků", pro kapelu to bylo 8 kousků středně velkého trápení. Balkánsko-irské melodie kombinované s angličtinou a nudnými aranžemi přebily i záblesky dobrých melodických nápadů a okamžiky slušných instrumentálních výkonů. Asi by to chtělo zapracovat na lepší polovině uvedených písní a na tu horší zapomenout, zpřehlednit aranže a netrvat na zpěvačce hrající na basu – obojí najednou zvládá jen těžko, soustředěna na jedno či druhé by mohla uspět. Zajímavá barva hlasu bohužel byla přehlušena falešnými okamžiky, které se místy slévaly v celé písně.
Pravidlo „konec dobrý, všechno dobré" pak ale naplnily dvě společné písničky Reliéfu a PRSTu, kdy zněly i prstí bicí. Úplný závěr koncertu ale patřil Reliéfu a jeho trampské dumce. Svatosvatě slíbili, že do příště (a to příště bude asi až v dubnu, nebo v únoru o týden dříve než obvykle a v Krakově) secvičí něco dalšího trampského. Už se těším. Trampská tématika v podání Reliéfu je pro mě stejné povyražení jako pumpička na kolo-hudební nástroj u Bezefšeho.
